Hlavním tématem letošních voleb jsou peníze. Rozpočet, nedostatek peněz, dluhy minulé i budoucí, dluhy faktické i hypotetické. Stále dokola: peníze, veřejné výdaje, rozpočet... Trochu pod tou palbou zapomínáme, že nejen z peněz je člověk živ. A také, že jsou dluhy a dluhy.

Chvílemi se zdá, že to jediné, o čem ve volbách rozhodujeme, jsou finance. Jako bychom nevolili své zástupce a potažmo budoucí vládu, ale co nejúspornější rozpočet. Absurdita celé situace mi vyvstala v korespondenci s jedním kamarádem. Diskutovali jsme o blogu Miroslava Macka, který napsal, že „V Česku platí přímé daně jen jedna třetina lidí, nejmenší počet z celé Evropy. A jen tato třetina lidí by měla mít hlasovací právo!“ Kamarád, kterého jsem až dosud považovala za pravicového liberála, k tomu dodal: „Aby při rozhodování o veřejných výdajích bylo nějak zohledněno, jakou měrou volič do rozpočtu přispívá, mi nepřijde nefér.“