Ochrana akademické půdy
Roman ŠolcZkušenosti posledních let nám ukazují, že je třeba posílit ochranu akademických institucí před státní mocí a politiky. Roman Šolc nabízí některé z cest, jakými toho dosáhnout.
O událostech 17. listopadu letošního roku na pražském Albertově bylo již řečeno a napsáno mnohé, snad všichni vědí, k čemu tam došlo, a zdá se, že nemá smysl něco dalšího dodávat. Přesto bych se o to chtěl pokusit. Nevpuštění studentů a akademiků k pamětním deskám v centru Albertova 17. listopadu je totiž úkazem v posledním čtvrtstoletí zřejmě bezprecedentní agrese státní moci vůči akademické sféře. Úmyslně říkám „státní moci“, neboť je třeba mít na paměti, že akademikům znemožnili přístup k pietnímu místu nikoli fanoušci Miloše Zemana, nikoli členové Bloku proti islámu, ale příslušníci Policie ČR.
Albertov a akademici se zase jednou stávají pouhými objekty her politiků. V první řadě Miloše Zemana, který využívá symbolický význam Albertova k posílení své politické pozice. Hned v druhé řadě ovšem stojí politici, kteří se vzápětí po albertovských událostech objevili s verbální ochranou akademiků — Petr Fiala, Karel Schwarzenberg, Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš a další napříč politickým spektrem…
Jejich projevům lze ale stěží věřit, když si vzpomeneme, že to byli právě Petr Fiala a Karel Schwarzenberg, kteří jako členové vlády Petra Nečase (Petr Fiala dokonce jako ministr školství) nesou odpovědnost za připravované destruktivní „reformy“ českého vysokého školství.
Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš jsou pak předsedy stran, jejichž členové se aktuálně v Poslanecké sněmovně snaží změnit novelu vysokoškolského zákona, nesnadný kompromis dohodnutý s akademiky, směrem pro akademiky nepřijatelným, o to však vítanějším našimi průmyslníky.
Těžko se zbavit přesvědčení, že všichni tito politici — Zeman stejně jako Schwarzenberg, Sobotka stejně jako Fiala — se jen snaží udělat cokoli, co jim může získat hlasy voličů, od islamofobů po naštvané akademiky. O samotnou památku Albertova či snad o dobro akademické obce nejde ve skutečnosti nikomu z nich.
Zkušenosti posledních let nám ukazují jedno: je třeba posílit ochranu akademických institucí před státní mocí a politiky, kteří ji třímou. Tedy bránit tomu, aby se mohly akademické instituce stát hračkami politiků, aby nepodléhaly jejich rozmarům a rozhodnutím, aby byly co nejvíce imunní vůči této politice sensu stricto. To samozřejmě neznamená, že by se univerzity a další akademická zařízení měla uzavírat před politikou sensu lato. Naopak, v kontextu společenského dění by měly hrát významnou roli. A samotné toto dění by měly samy reflektovat — právě v tom je jeden z hlavních smyslů jejich existence.
Politici ovšem mají šanci dokázat, zda svou proklamovanou podporu akademikům a svůj respekt k akademickým hodnotám míní vážně. A to pokud sami přispějí k omezení moci své a moci státu nad akademickými institucemi.
Pro inspiraci jeden příklad: Zákon o vysokých školách 172/1990 Sb., platný v letech 1990-1998, obsahoval hned ve druhém paragrafu odstavec:
„Zaručuje se nedotknutelnost akademické půdy vysokých škol s výjimkou případů ohrožení života, zdraví a majetku. Vstup orgánů činných v trestním řízení na akademickou půdu povoluje rektor nebo jím pověřený prorektor anebo děkan v případě důvodného podezření ze spáchání trestného činu.“
Jistě by nebylo technicky obtížné drobnou novelou tento odstavec vrátit do současného vysokoškolského zákona (111/1998 Sb.). Praktické důsledky takové změny by zřejmě nebyly příliš velké, jakákoli zvůle policistů na akademické půdě by přitom byla do budoucna vyloučena. Zejména by se však jednalo o významné symbolické gesto.
Zbývá se zeptat: najdou v sobě politici sílu zvýšit ochranu akademické půdy? Je pro ně důležitější moc, nebo hodnoty? Dokáží skutkem, že jim nejde jen o laciné lákání voličů, ale že jim skutečně záleží na dobru akademické obce?
Faktický problém dnes je, že akademické svobody nechrání samy univerzity. Nikdy v dějinách tohoto státu k tomu neměly tak silné právní postavení a tak mocné prostředky jako dnes. Chybí akademická veřejnost, dokonce i fakulty jsou v lepším případě rozložené na katedry , studenti se často neznají ani v rámci svých studijních oborů. Z voleb se pak stává fraška. A jak dlouho to trvalo, než začali rektoři hájit práva svých profesorů proti prezidentovi?
K čemu další svobody, když ani ty stávající neberou akademici za své. Když na to přijde, IVČRN bude stát kvůli záboru frontu před příslušnou kanceláří dva týdny dopředu a jeho členové se budou disciplinovaně střídat, znáte studentskou organizaci, která udělá totéž?
Na druhou stranu si myslím, že Albertov je akademická půda, kterou není třeba chránit zákonem, pokud se o ni budou starat sami studenti a akademici. Upřesňuji: akademická půda v symbolickém, ne v zákonném smyslu.