Mnozí se dnes zamýšlejí, jak sebrat různým extrémistům a populistům vítr z plachet. Přestože u nás šíření různých nenávistných ideologií nemá žádné tradice, alespoň u části populace klesá odolnost vůči podobným excesům. Jednou z důležitých odpovědí je dát lidem šanci žít ve větší jistotě. Nezvládnutá sociální agenda a zaostávání České republiky vůči nejvyspělejšímu světu totiž vytváří podhoubí pro paniku, jíž lidé v zajetí emocí propadají.

Do roku 2008 probíhala v českých zemích po transformačním propadu alespoň částečná konvergence na ekonomickou úroveň vyspělejších zemí. Ani tehdy to však nebyl výraz zdraví české ekonomiky. Vliv na to měl především příliv zahraničních investic a využití společného hospodářského prostoru a evropských fondů po vstupu do Evropské unie. Relativní bohatnutí země pak provázela sociální diferenciace jejích obyvatel. Pro spoustu z nich se dohánění vyspělé Evropy nekonalo — i v tom lze hledat kořeny současné ochoty naslouchat extrémistům.

V letech 2009-2013 jsme se na žebříčku vyspělosti začali znovu propadat. Vedla k tomu neomylně konsolidace veřejných financí v režii Topolánka a Nečase. Blbá nálada se proměnila rovnou v naštvanost a frustraci z totální ztráty perspektivy pro široké vrstvy. Vyspělé státy se nám vzdalují, vývoj mezd zaostává, past chudoby hrozí lidem s nízkými příjmy a klientům sociálního sytému. Nic na tom nezměnilo ani oživení ekonomiky v loňském a letošním roce.

Pokud jsme po šestadvaceti letech nových poměrů na osmadvaceti procentech hodinové mzdy v Německu, je zřejmé, že se v našich montovnách nabízíme světu prostřednictvím mzdového dumpingu. Protože rozdíl v produktivitě práce tak propastný není (68 procent produktivnosti německé). Ani v kvalitě práce našich zaměstnanců není takový rozdíl. Politiku vyvážení výsledků levné práce zesiluje navíc mzdová intervence České národní banky spuštěná v listopadu 2013. Zachraňuje sice exportní konkurenceschopnost, ale její výsledky shrabují namnoze zahraniční majitelé.

Asi by v této situaci bylo rozumné obrátit pozornost od výkřiků populistů a mediální bulvarizované masáže o hrůzách spojených s uprchlíky. Má-li být probuzena schopnost uvažovat solidárně, musí být obnovena důvěra ve vlastní perspektivu. Současná vláda se zatím veze na vlně oživení, sama k ní však nic moc nepřidává. Bez technologické modernizace budeme i nadále vyvážet zboží s nízkou přidanou hodnotou. Hospodářská politika, která by obnovila reálnou konvergenci České republiky a zastavila nezdravou sociální diferenciaci, nadále chybí.

V roce 2013 se voličům slibovala daňová progrese, posílení odpovědnost státu za strategii udržitelného rozvoje, včetně projektu vlastní investiční banky či české exportní společnosti. Odbory vládu se sociálně demokratickým premiérem dosud šanovaly. Ovšem pokud byl na ČMKOS zpracován dokument „Vize změny hospodářské strategie ČR“, bude zajímavé sledovat, jak se s podobnými náměty společně vypořádá dosud stále ještě vůdčí tandem naší politické scény, tedy ANO a ČSSD. Není totiž tajemstvím, že se jejich přístupy v těchto otázkách dost liší.

Poměrně optimistické očekávání mají dnes podnikatelé, spotřebitelé už tak optimističtí nejsou. Podle studie OECD jsou v České republice poměrně malé rozdíly mezi příjmy původního a přistěhovaleckého obyvatelstva: u nás je to kolem pěti procent, ve Skandinávii až třicet. Na jedné straně to znamená, že v dané kvalifikaci takzvaní gastarbeiteři cenu práce neničí. Na druhé straně se však ukazuje, že naši lidé vnímají odměňovaní podobně mizerně, jako ti, kteří utíkají před bídou. A bojí se, že by mohlo být ještě hůře.

Co bude tedy s hospodářskou politikou? Andrej Babiš mluví o tom, že by chtěl v roce 2018 dosáhnout nulového deficitu, což by znamenalo další škrty v řádu desítek miliard korun. Vláda ale chybí ústavní většina, schválení finanční ústavy se tedy zatím odsouvá. Přes složité koaliční vztahy neprojde ani daňová progrese.

Bude tedy vláda pokračovat v politice škrtů, nízkých mezd a měkké koruny? Zatím je obrat k ekonomice pro lidi, která spojí reálnou konvergenci ekonomické úrovně s omezením nezdravé sociální diferenciace, nenaplněnou výzvou. A frustrace bude v lidech  probublávat dal.