Mnozí se dnes zamýšlejí, jak sebrat různým extrémistům a populistům vítr z plachet. Přestože u nás šíření různých nenávistných ideologií nemá žádné tradice, alespoň u části populace klesá odolnost vůči podobným excesům. Jednou z důležitých odpovědí je dát lidem šanci žít ve větší jistotě. Nezvládnutá sociální agenda a zaostávání České republiky vůči nejvyspělejšímu světu totiž vytváří podhoubí pro paniku, jíž lidé v zajetí emocí propadají.

Do roku 2008 probíhala v českých zemích po transformačním propadu alespoň částečná konvergence na ekonomickou úroveň vyspělejších zemí. Ani tehdy to však nebyl výraz zdraví české ekonomiky. Vliv na to měl především příliv zahraničních investic a využití společného hospodářského prostoru a evropských fondů po vstupu do Evropské unie. Relativní bohatnutí země pak provázela sociální diferenciace jejích obyvatel. Pro spoustu z nich se dohánění vyspělé Evropy nekonalo — i v tom lze hledat kořeny současné ochoty naslouchat extrémistům.

V letech 2009-2013 jsme se na žebříčku vyspělosti začali znovu propadat. Vedla k tomu neomylně konsolidace veřejných financí v režii Topolánka a Nečase. Blbá nálada se proměnila rovnou v naštvanost a frustraci z totální ztráty perspektivy pro široké vrstvy. Vyspělé státy se nám vzdalují, vývoj mezd zaostává, past chudoby hrozí lidem s nízkými příjmy a klientům sociálního sytému. Nic na tom nezměnilo ani oživení ekonomiky v loňském a letošním roce.

Pokud jsme po šestadvaceti letech nových poměrů na osmadvaceti procentech hodinové mzdy v Německu, je zřejmé, že se v našich montovnách nabízíme světu prostřednictvím mzdového dumpingu. Protože rozdíl v produktivitě práce tak propastný není (68 procent produktivnosti německé). Ani v kvalitě práce našich zaměstnanců není takový rozdíl. Politiku vyvážení výsledků levné práce zesiluje navíc mzdová intervence České národní banky spuštěná v listopadu 2013. Zachraňuje sice exportní konkurenceschopnost, ale její výsledky shrabují namnoze zahraniční majitelé.

Asi by v této situaci bylo rozumné obrátit pozornost od výkřiků populistů a mediální bulvarizované masáže o hrůzách spojených s uprchlíky. Má-li být probuzena schopnost uvažovat solidárně, musí být obnovena důvěra ve vlastní perspektivu. Současná vláda se zatím veze na vlně oživení, sama k ní však nic moc nepřidává. Bez technologické modernizace budeme i nadále vyvážet zboží s nízkou přidanou hodnotou. Hospodářská politika, která by obnovila reálnou konvergenci České republiky a zastavila nezdravou sociální diferenciaci, nadále chybí.