V minulých dnech se poprvé od roku 2012 v Soulu setkali premiéři Číny a Japonska s prezidentkou Jižní Koreje a hovořili o plánu na vytvoření největší zóny volného obchodu na světě.

Ekonomy už dlouho ovládají úvahy o tom, že se těžiště světové ekonomiky, zejména světového obchodu, přesunuje ze Západu na Východ, tedy do Asie. Ostatně, podobně tomu bylo ještě na počátku 17. století, kdy byla nejvýznamnější část světové produkce vytvářena právě zde.

Je zřejmé, že jak Japonsko, tak Čína i Jižní Korea mají v současnosti jisté problémy s odbytem svých výrobků, což samozřejmě vyžaduje rychlé řešení, hledání nových odbytišť. Všechny tři země vidí lék na své hospodářské problémy v liberalizaci obchodu.

A to je cesta správným směrem. Čína je hlavním zastáncem navrhovaného spojení šestnácti zemí regionu v partnerství Regional Comprehensive Economic Partnership. Kromě zmíněných států by se této spolupráce měly účastnit také Indonésie, Malajsie, Filipíny, Singapur, Thajsko, Brunej, Vietnam, Laos, Myanmar, Kambodža, Indie, Austrálie a Nový Zéland.

„Náhlé“ porozumění mezi šéfy výkonné moci Číny, Jižní Koreje a Japonska (kterému jistě předcházely dlouhé měsíce jednání) může svědčit o tom, že tyto státy začínají řešit mnohé problémy, které dlouhodobě zatěžují jejich vzájemnou komunikaci.

Čína a Jižní Korea od Japonska dlouhodobě očekávají důraznější distanc od válečných zločinů, jichž se Japonsko dopustilo vůči obyvatelům obou dotyčných zemí. Čína by si v nastalé situaci mohla dovolit mimořádnou velkorysost vůči svým soupeřům.

Mohla by jim totiž umožnit přístup k nalezištím surovin, které jsou na ostrovech či plochách vod, jež považuje za své území a nad nimiž hodlá uplatňovat svou plnou suverenitu. A řada zemí, se kterými bude ve sdružení spolupracovat, si to myslí rovněž (Vietnam, Indonésie, Filipíny a zejména Japonsko.)

Pokud se dočkáme takovýchto změn v přístupu jmenovaných mocných zemí ke svým sousedům a partnerům, bude to skvělý základ a příklad spolupráce pro celý svět. Pokud se plány nezdaří, tak bude jejich příští ekonomická spolupráce postavena pouze na pragmatických zásadách a zcela nepochybně může být v budoucnu narušena tak, jak se to stalo po roce 2012, kdy došlo k jistému ochlazení vztahů těchto tří států. A toto ochlazení znamenalo ztrátu tří let potenciálního partnerství.

V každém případě, pokud se ke spolupráci těchto tří hospodářsky mimořádně silných zemí přidají další asijské země, budeme svědky toho, že zde vzniká obrovský volný trh. Pro Západ, a zejména pro západní Evropu, musí být vybídnutím k větší a hlubší součinnosti. Pro Evropskou unii to znamená hledat cesty pro stále větší politickou a hospodářskou integraci.