Zhruba před patnácti lety se začalo mluvit o bloku zemí BRICS, tedy Brazílie, Ruska, Indie, Číny a JAR. Tento blok představuje dvě pětiny obyvatel celé planety a pětinu globálního ekonomického výkonu. Zprvu šlo o mediální konstrukt některých ekonomů, kteří vycházeli z geopolitické blízkosti těchto zemí. Tyto země se skutečně postupně stávaly tahounem světového ekonomického růstu. Až v krizovém roce 2009 v Jekatěrinburgu se ale sešel první summit vrcholných představitelů tohoto bloku. Nadšení pro globální protiváhu Západu bylo tehdy veliké. Byl zde také vyřčen neskromný cíl pro BRICS: stát se do roku 2050 dominantním světovým uskupením.

Podle nominálního objemu hrubého domácího produktu je dnes Brazílie jako největší latinskoamerická ekonomika na devátém místě na světě, Rusko je třinácté, Indie sedmá a JAR dvaatřicátá. V součtu je to větší objem, než má dnes světová jednička — Spojené státy. Poněkud odlišně to vypadá ve srovnání ekonomické úrovně měřené ekonomickým výkonem na hlavu a v přepočtu na paritu kupní síly (PPP). Tady se země BRICS umísťují dokonce za Českou republikou i většinu zemí EU. Brazílie je v HDP na hlavu PPP na čtyřiasedmdesátém místě na světě, Rusko na padesátém místě, Indie dokonce až na sto pětadvacátém místě, Čína je jednaosmdesátá a JAR devětaosmdesátá.

Srovnání ekonomické úrovně potvrzuje, že kvalitativně zatím země BIRSC na nějakou globální dominanci zdaleka nedosahují. Jejich výhodou je surovinové bohatství Ruska, nenasytná poptávka Číny a potenciál Indie a Brazílie, které unikají osudu tradičně rozvojových zemí. Před krizí v roce 2009 dosahovaly tyto země dvojnásobného růstu oproti průměru globální ekonomiky, přičemž na dynamiku zemí BRICS byly navázány i sousední země. Jasné ale bylo, že takový růst nemůže trvat věčně. A problém byl i v tom, že kromě Číny ostatní země bloku nepoužily svou vyšší dynamiku k výraznější modernizaci svých ekonomik.