V neděli se konaly volby na vídeňskou radnici. Vídeň je v Rakousku nejlidnatější spolkovou zemí, má 1,5 z tamních 8,5 milionu obyvatel. A jako bašta rakouské sociální demokracie je Vídeň i zemí politicky důležitou. Lidovci, považovaní v Rakousku nejen za konzervativní, ale přímo za pravici, jsou ve Vídni ve srovnání s ostatními osmi spolkovými zeměmi slabí.

Volby se konaly ve Vídni sice už od sedmi ráno, ale jen do sedmnácti hodin. Vídeňáci jsou ranními ptáčaty už od dob našeho císařského a královského veličenstva Františka Josefa I., za něhož museli úředníci halt vstávat hodně brzo.

Dnešní informační dostupnost způsobila, že už hodinu po skončení voleb vydala rakouská televize první odhad výsledků voleb. Byl velmi blízký skutečným výsledkům, které byly zveřejněny za pár hodin: zvítězila sociální demokracie (SPÖ) s 39,4 procenty, druzí skončili svobodní (FPÖ), nazývaní v Rakousku Rechstspopulisten, tedy pravicoví populisté, jejichž zisk činil 32,3 procenta.

Bylo to překvapení. Novináři, analytici a politologové v Rakousku, ale také u nás, založili už dlouho před volbami své úvahy na údajném prudkém růstu voličských sympatií ke svobodným a poklesu obliby sociální demokracie kvůli „uprchlické krizi“, tedy kvůli migrantům, kteří ohrožují Rakousko, a na strašnému strachu, který prý proto Vídeňáky zachvátil.

Převaha preferencí sociální demokracie nad svobodnými se podle průzkumů veřejného mínění v předvolební době stále zmenšovala — ze čtyř procent klesla na procento jediné, takže: bojme se všichni spolu nejen v Rakousku, ale i tady v České republice, ve Vídni se možná dostanou k moci krajně pravicoví svobodní.

V českých zemích slouží řeči o ohrožení migranty k ospravedlnění postojů české vlády, která se tolik bojí strachu svých voličů, jež zřejmě považuje za nacionalistické xenofoby, že nevzdává svůj pošetilý postoj uprchlíky nepřijímat pokud možno žádné a nebýt solidární ani jižními státy EU, kde je jich plno.

↗

Ve vídeňských volbách zvítězila sociální demokracie (SPÖ) s 39,4 procenty v čele s Michaelem Häuplem. Foto Archiv SPÖ

I čeští novináři jsou odpovědni za to, že potřeba EU závazně se domluvit na počtu uprchlíků pro jednotlivé členské země nebo o něm podle přijatých pravidel demokraticky většinově rozhodnout, vydává vláda za „povinné kvóty“.

Chyba je už v překladu: nikoli povinné, nýbrž závazné kvóty (počty) chce Evropská komise a dnes už i velká většina vlád členských zemí. V této apologetice neospravedlnitelného vyniká, a to i mezi médii veřejné služby, Česká televize.

Všechna česká média měla k dispozici už v půl sedmé, tedy půldruhé hodiny po skončení voleb, agenturní zprávu z odhadu rakouské televize, podle níž získali sociální demokraté 39,5, zatímco svobodní jen 31 procent. Vědělo se přitom předem, že skutečný výsledek voleb se nebude od odhadu příliš lišit.

Přesto Česká televize v 19:15 vysílala v pořadu Události „reportáž“ přiživující na příkladu vídeňských voleb strach české vlády ze strachu z uprchlíků. Ten prý v Rakousku roste a kdoví, jak ty volby dopadnou. O výsledcích voleb, tehdy již známých, v ní nebylo ani slovo.

Že bych to měl předložit Radě České televize k posouzení? Po zkušenostech z posledních let mě to ani nenapadne. Většina členů rady to přece cítí stejně jako tvůrci té reportáže o vídeňských volbách a dalších propagandistických pořadů.

Svět je rozdělen a „našimi“ spojenci jsou USA, NATO a také EU, ta ovšem jen tehdy, pokud „nám“ nevnucuje „povinné“ kvóty. Strach z uprchlíků přece jen trochu omezuje nepohodlná demokratická práva a základní svobody (to harampádí „pravdoláskařů“) a pomáhá naopak upevnit žádoucí vliv amerických a mezinárodních společností, posiluje české policejní síly a armádu a ospravedlňuje kýženou vojenskou přítomnost USA v Evropě.

Proto musíme jako politici, novináři či učitelé argumentovat strachem z uprchlíků, třeba i v sousedním Rakousku, a to i tehdy, když se ukáže, že není, jak jsme doufali, tak velký, aby přebil solidaritu s migranty, s jižní Evropou či s Německem, jež je k nim vstřícné.

Stížnost na ideologickou zaujatost České televize lze přece snadno odmítnout poukazem na to, že televizní tvůrci nejsou přece pod žádným nátlakem a že televize vládní sociální demokracii nijak nefandí. A není to pravda?