Snad neuplyne den, aby v televizi nebylo zpravodajství o válce, nebo aby neběžel dokument o té či oné válce, o jejích bitvách a operacích či vojevůdcích, aby se nevysílal válečný film nebo aby alespoň akční film nebo detektivka s vraždami a násilím. Zatímco násilí a války mají dveře do televize, včetně té veřejnoprávní, otevřené, mír zůstává na ulici.

Bylo tomu tak i jednadvacátého září. Násilí, agrese, arogance, nenávist či alespoň netolerance ve vysílání překypovaly, ale na Mezinárodní den míru a při té příležitosti Prahou projíždějící Mírovou tramvaj ten den nedošlo. Program násilí se vyvalil z obrazovek, reproduktorů, webových a novinových stránek na miliony lidí v celé republice, připomenutí míru se dotklo jen stovek Pražanů nebo návštěvníků metropole.

Jízda odstartovala kampaň Česko proti chudobě, která se zapojila do celosvětové sítě Action 2015. Smyslem je mobilizovat veřejnost k občanskému konání, když politici budou na třech summitech rozhodovat o budoucnosti světa, o udržitelnosti rozvoje či vůbec existence lidské společnosti. O uplynulém víkendu se uskutečnil v New Yorku summit OSN k udržitelnému rozvoji, který by měl určit vývoj na příštích patnáct let.

Načrtnout měl další mezinárodní spolupráci, další postup proti extrémní chudobě, kroky v oblasti míru a ochrany životního prostředí, ale i další zapojení veřejnosti do řešení uvedených problémů. Navazovat lze přitom na Miléniovou deklaraci, na Rozvojové cíle tisíciletí, na řadu plánů, programů, strategií. Krásná slova deklarací však rychle zanikají v ohavných činech reálné politiky. Znova, znova, znova.

Pracovní týmy při přípravách textů usnesení a doporučení vytyčují řadu priorit v oblasti politiky, informování a zapojení občanů včetně rozpočtů a veřejných financí, v životním prostředí, v sociální sféře včetně zmiňované chudoby. Mír kupodivu zůstává kdesi v pozadí, je jen jednou z priorit. Co je totiž prioritou, když je „priorit“ vícero, třeba i desítky?

Mír je přitom po ochraně životního prostředí druhou nejdůležitější úlohou. Nebude-li životní prostředí, nebude žádná válka, žádný mír, žádná chudoba, žádné daňové úniky. Zatímco ale nad vlivy na životní prostředí se vedou diskuse s řadou rozporných a protichůdných argumentů a často se teprve odhalují mechanismy působení různých faktorů, o míru či válce takové diskuse nejsou třeba.

Rovněž ohledně chudoby, získávání a použití veřejných prostředků, sociálních, zdravotnických či vzdělávacích programů se vedou složité debaty o funkčnosti, spravedlnosti, spletitosti paragrafů, o motivaci, spoluúčasti, zneužitelnosti, transparentnosti, vymahatelnosti, efektivitě, rostou a padají na tom politici i vlády. Existence války a míru je jasná, lidé buď umírají působením zbraní, nebo neumírají, byť zrovna třeba právně o mír nejde, nýbrž jen o příměří, „studenou válku“, ale zbraně mlčí.

Určení bojujících stran je poměrně jednoduché, přitom následky války vedené zbraněmi hromadného ničení mohou být fatální pro celý svět, pro existenci životného životního prostředí. Přesto jsou politici a veřejnost hluší a němí. Na světě je v posledních letech každoročně zaznamenáno deset až dvacet konfliktů odpovídajících jedné z definic války — tisíci mrtvých ročně. Některé se táhnou dlouhá léta. Bojující země je rozvrácena, obyvatelstvo v ohrožení a bídě, míroví aktivisté a lékaři v permanenci, ale účty zbrojovek, obchodníků se zbraněmi a prodejných cynických politiků v číslech nejčernějších.

Válka je tak okaté porušení lidství, plýtvání veřejnými prostředky, zbídačování obyvatel, neužitečné vynakládání práce, surovin a energií, poškozování životního prostředí, že očividnější a citelnější být již nemůže. Přesto se válkám a válečníkům dál daří. Těžko se podaří odstraňovat chudobu a vykořisťování, zachraňovat klima Země, nastolovat spravedlnost, omezovat daňové úniky, zabraňovat drancování zdrojů, mobilizovat veřejnost k občanství, zvyšovat důstojnost života, pokud nebudou války a válčení na pranýři.

Co více by mělo mobilizovat než mrtvoly, nevinných i vinných, civilistů i vojáků, než děti bez rodičů, rodiče bez dětí, než rozbitá města, zničené domy, památky a fabriky, zpustlá pole, invalidé, uprchlíci, znetvořené duše?

Mírová tramvaj a stánky na Andělu, I. P. Pavlova a Václavském náměstí nabízely řadu informací o válkách, zbraních, rozmístění atomovek, o rozšíření chudoby ve světě, o rozvojové pomoci, klimatických změnách, o možnostech zapojení do řešení těchto klíčových problémů současného světa včetně podpisu několika petic, třeba o účasti v NATO, proti smlouvě TTIP a podobně.

Zvědavost přiváděla kolemjdoucí ke stánkům, kde si brali letáčky, nemálo jich podpisovalo petice a diskutovali o daných problémech. Na tramvaj hleděli s ostychem: vstoupit, nevstoupit, svézt se, byť zdarma? Hlavně v centru se lidé osmělí - proč by nepopojeli. Na debaty však moc času není. Vzít pár letáčků, ocenit, že někdo se takovým věcem veřejně věnuje, poctivě — na rozdíl od kličkujících politiků - lidi informuje a už už vystoupit na své stanici.

Kolik lidí ale zapíchne pohled do země, cosi zrovna hledá oběma rukama v tašce, otočí se, když mu aktivista nabídne leták. Najdou se však i tací, kteří odmítnou a ještě to doprovodí nějakou nevlídnou floskulí. Budiž, buďme rádi, že si lidé mohou vybrat, nastávají totiž občas nejen okamžiky, ale celá období, kdy si lidé vybrat nemohou, kdy drcená většina není pánem svého osudu, nýbrž jen statistickým číslem, potenciální obětí, jejímuž osudu mocní tohoto světa při svém rozhodování obětují méně času než krmení svého psa. Uvidíme, jaké budou zkušenosti z Brna, kde bude mírová tramvaj jezdit devětadvacátého října.

Televize pouští další dokument, další válečný film s hereckými celebritami, dalšího supermana, další detektivku. Oslaví dalšího vojevůdce, zpropaguje vlastenecké vojákování, nadchne dalším nelítostným hrdinou, přiblíží politováníhodný osud vraha…

Miliony diváků uslyší posté o staticích a milionech válečných obětí, opět odhalí vraha, zase se prostřílejí z obklíčení a opět přistanou s prostříleným strojem, odnesou to jen šrámem na ruce. A také na duši. Avšak Prahou už nepojede tramvaj s mírovými aktivisty, s letáky o chudobě, o drancování zaostalejšího Jihu rozvinutějším Severem, o válčení v Afghánistánu, Iráku, Kongu, Mali, Súdánu, Sýrii.

Možná za rok. Pokud na ni budu mít bednářové, tožičkové, silní a další peníze. Čas by si v tom případě určitě udělali, protože touhu po míru mají stále.