Nejen auta. I alternativní energie jsou naší příležitostí
Jiří ParoubekJe škoda, že vláda i český průmysl ignorují velkou příležitost pro Českou republiku, jakou je rozvoj alternativních technologií na výrobu elektrické energie a tepla v sousedním Německu.
Vzpomínám si na léta 2005—2006, kdy jsem byl českým premiérem a intenzivně podporoval výstavbu nového výrobního závodu Hyundai na severní Moravě v Nošovicích. Vzpomínám si, jak mě tehdy experti pravice, především ODS, „radili“, abych už další „montovnu“ na české území nepouštěl.
Musím říci, že jsem tehdy pod tlakem těchto názorů a médií chvilku zaváhal. Věděl jsem ale, že v Moravskoslezském kraji je vysoká nezaměstnanost a jinak nežli podporou příchodu velkých investorů a současně i podporou malého a středního podnikání nebude možné s ní hnout směrem dolů. Bylo potřeba vytvářet nová pracovní místa.
Přímo v Nošovicích, v závodě Hyundai, bylo vytvořeno 3300 pracovních míst. Závod má dnes v dvousměnném provozu kapacitu, která vyrobí 330 tisíc vozidel ročně. Dalších sedm tisíc pracovních míst bylo vytvořeno u subdodavatelů Hyundaie v Čechách. Pro východní Evropu má Hyundai postaven podobný závod v Petrohradě.
Ve chvíli, kdy jsem zaváhal, zda nedělám chybu v podpoře „montovny“ Hyundai na severní Moravě, jsem požádal o názor německého kancléře Gerhardta Schrödera. Vážil jsem si jeho ekonomických názorů. Schröder působil třináct let v čele vlády spolkové země Dolní Sasko a sedm let jako spolkový kancléř. Měl velmi dobrý přehled o německém i světovém hospodářství. Na mou otázku odpověděl lakonicky otázkou: „Máš nějakou jinou možnost?“ Přiznal jsem, že jiného srovnatelně velikého investora skutečně pro severní Moravu v rukávu nemám.
Až automobilový boom skončí (a nebude to dlouho trvat, už dnes naráží na své společenské i ekologické limity), dostaví se vystřízlivění. Zbude zničená a vybetonovaná krajina, spousta nepotřebných montážních hal (mimochodem - jako třeba zrovna v případě Hyundai - postavených zcela zbytečně na kvalitní zemědělské půdě), hodně nezaměstnaných. Prostě takový středoevropský Detroit.
Zatím bohužel prakticky všechny porevoluční vlády usilovně pracovaly ve prospěch automobilové lobby. Přes všechny řeči o podpoře udržitelných druhů dopravy (v tom vynikali zejména někteří pseudozelení ministři Topolánkovy vlády) reálná dopravní politika tvrdě upřednostňovala dopravu automobilovou. V nákladní dopravě neplacením mýtného na většině silnic oproti vysokým poplatkům za použití dopravní cesty na každé trati. V dopravě osobní pak redukcí dálkové dopravy (pak přibývá nedosažitelných cílů, takže člověk musí volit auto), nepovedenou liberalizací provozu (jízdné a jízdní řády by měly být vždy globální) a faktickým rozpadem místní dopravy v krajích, jejichž vedení nedokáže vnímat věci v širších souvislostech. Nenahraditelné škody vznikají omezováním infrastruktury - rušením výhyben, nákladišť, vleček a nezřídka i celých tratí.
Právě lidi, co se dovedou dívat i za hranice svého volebního období a preferují kvalitu života před ekonomickým růstem, mezi současnými vlivnými politiky na republikové úrovni už dlouho prostě nevidím. Hrozně rád bych se mýlil... :)