Deforma EU
Lukáš KrausV Evropě se nyní odehrává zápas o to, kdo ponese náklady kolapsu spekulativního systému neoliberalismu. Bude to veřejný sektor, zaměstnanci, školy, ekologie a mezigenerační solidarita? Nebo zdaníme spekulanty, kteří za současný stav zjevně v první řadě mohou?
Dnes jsem konečně překonal příjezdovou virózu, kterou jsem chytil v mafií vytunelovaném Řecku, kde na každém kroku vidíte daňové úniky. Vracím se tedy opět do diskurzu ve vlasti.
Celé ráno jsem tady v Norsku — mimo neoliberalismus EU — přemýšlel nad tím, že v České republice není potřeba mluvit o krizi ekonomické, ale především o mravní. Včera jsem to ostatně probíral s kamarádem, že si lidé v ČR stále stěžují na nedostatek něčeho a svádějí to na ty za hranicemi — tu na Brusel či Moskvu — přitom vyvážejí jako nikdo v EU i při této krizi. Např. auty z ČR je poseta celá Evropa, ale problém je při globálních cenách jinde.
Aut se člověk bohužel nenažere, zvláště když zisk jde většinou úplně jinam, než ve formě evropských daní zpět do veřejného systému.
Občané ČR, a to zejména ve veřejném sektoru, mají nuzné mzdy, které zpětně ovlivňují i ty v soukromém sektoru, a tak jestli se někde něco bude zastavovat, jestli někde něco definitivně klekne, ČR bude jednou z posledních zemí, která to pocítí, jelikož lépe už se podlézt globálním spekulantům do pozadí nedá. Montovna, kde půda, prostor, mezilidské vztahy ztrácí na lidské hodnotě, vše schováno za úhlednou kupičku domnělého ateismu.
Jestli je v ČR nezaměstnanost, pramení to primárně z neúcty k bližnímu svému.
Jde o tisíce pracovních míst v péči o seniory, v předškolní a školní výchově atd. Jestli se lidé v ČR cítí stále někým okrádáni a nedoceněni, je to vada systému preferujícího aroganci a gaunerství, mizející mezigenerační solidaritu, následek ideologického demontování vyspělého evropského modelu pod tlakem organizovaného lichvářského plebsu.
O finanční krizi se ovšem v ČR mluvit nejen má, ale musí, i když přišla o několik let dříve. Směnky a transakce na mamutí privatizace kryté pytlíčky falešných diamantů či tou či onou mámou, tátou od veksláků. Bezprávní toxické tunelování, konsolidační mafiánství má v ČR mnoho otců a dodnes je tento dluh po sanaci epochy svazáckého pseudokapitalismu tou největší zátěží na veřejných občanských rozpočtech. Není a nebyl to dluh z nějaké přemrštěné sociální politiky, jelikož ta je v ČR směšná, ubohá při srovnání s mírou sociálních, stabilizačních a podpůrných transferů ve vyspělé části EU.
Ostatně platí, že vyšší míra přerozdělovaní vytváří stabilní prostředí pro stát blahobytu, minimum korupce, dokonce i té modly neoliberálů, tedy konkurenceschopnosti, ale hlavně kvalitu života celé společnosti. Jen mravně slaboduchý občan cítí kvalitu života v uzamčení svého domečku, bazénku za ostnatý drát pod elektřinou.
Kvalita života se pozná jinak. Nepotřebujete ploty, žijete a chodíte svobodně po městě a můžete být třeba miliardář, jelikož víte, že systém je transparentní, čistý, s garantovaným právem na práci za na život bohatě dostačující mzdu, s rovným přístupem ke zdravotní péči a systému vzdělávání pro všechny segmenty společnosti, a tak vám nůž do zad nikdo za pár šestáků nevrazí, tím méně se bude přehrabovat ve vaší limuzíně.
Základem nápravy a návratu k vyspělému evropskému modelu mezilidského soužití a soužití s přírodou, prostorem může být například větší transparentnost systému, třeba online daňová přiznání všech, aby měl každý člověk představu, v jaké společnosti žije a jaké limity ta společnost má.
Občan Václav Klaus má ale například jiné pojetí svobody a zrovna tento týden vám to znovu zopakoval v PS PČR a neříkal nic nového. To je totiž již nejméně dvacet let vládnoucí ideologie či demagogie vytržená z evropského diskurzu.
Dnes jsem ostatně potkal v supermarketu s nákupním košíkem jednoho miliardáře (má tady desítky hotelů atd.atd.) a co mi může a co já jemu? Jídlo jíme stejné. Je mi ukradený a já jemu, jelikož moc peněz je zde v takové rovině, že jimi není možné lidi ponižovat, devastovat a ohýbat. Já žiji s rodinou svůj filozoficko-ekologický život s občanskou prací, on mamonaří ve velkém a i to je legitimní, jelikož oba platíme progresivní daně, a tím se snižuje riziko toho, že on vysaje ze systému vše a nevrátí tam téměř nic, tedy nebude dostatek financí na veřejný prostor pro nejen další generace.
Argument o korupčním, netransparentním státním aparátu České republiky jistě platí také a člověk nemusí být zrovna ministrem vnitra z ABL, aby viděl tu spoušť. Proto je základem nová kvalita transparentnosti, opravdu nové pojetí vztahu státu a občana, ne naopak větší netransparentnost a méně práva, občan Václav Klaus hovoří neústavně, jelikož proti samotnému prezidentskému slibu, dokonce na půdě Parlamentu o „zaplevelení" právem.
Chápu argumentaci mnohých občanů a dokážu pochopit jejich skepsi při pohledu na podvyživený, ke korupci náchylný aparát v posttotalitní střední Evropě, ale opravdu se právě přes tento zlomový bod musí česká společnost dostat, jelikož je dle všech komparací opravdu zřejmé, že na měřitelnou kvalitu života celé společnosti se může komunita dostat pouze se silným a funkčním veřejným prostorem. Věci sdílené, když nejsou tunelované, se totiž společnosti a každému jednotlivci nesmírně vyplatí. Například u systému předškolní výchovy si to třeba na příkladu své dcery nemohu vynachválit a o tom je ten život a klid a čas na věci veřejné, vědy, kulturu či napsání tohoto tklivého, ale věcného dopisu krajanům. Tady se bližních neštítíme, tím méně děti.
V Evropě se nyní odehrává velký zápas o to, kdo ponese náklady kolapsu spekulativního systému toxického neoliberalismu. Konzervativci jasně ukazují na veřejný sektor, zaměstnance, školy, ekologii, mezigenerační solidaritu a k tomu jim tleská i celá EK.
Socialisté v rámci PES nabízejí regulaci a daň na spekulanty, kteří za finanční kolaps zjevně v první řadě mohou. Právě následná sanace bank totiž vedla k zadlužení veřejných rozpočtů, které nyní pod dohledem EK a MMF škrtají prý neefektivní systém solidárních modelů a posílají jeho privatizované trosky ještě drze na burzu, kde to vše začalo a vyhořelo. Nevadí, že v USA třeba soukromé penzijní fondy stojí za tou největší toxicitou.
„Evropská rozhodnutí české vlády potvrzují linii opozice vůči unijním trendům. Odmítnutí bankovní daně v raném stádiu vyjednávání je netaktické. V rámci EU je rozměr českého bankovnictví směšný a fundamentalismus nikdo neocení. Daňového chytráctví, které z české pozice čiší, mají všechny velké země plné zuby." píše europoslanec za ČSSD Jiří Havel směrem k vládě na svém blogu.
„Pořád se mi ale zdá, že ani socialisté z ČR nějak moc netouží po Financial Transaction Tax (FTT) navrhované PES a stále nějak neakcentují logickou pozici Rasmussena, kdy se sanace bank z veřejných rozpočtů zaplatí právě touto daní na spekulanty. Jedná se o příjem 200 miliard eur ročně. Zdá se mi ale, že socialisté v ČR nějak nechtějí uznat (...jsou to dluhy ODS), že stejná sanace proběhla z veřejných zdrojů i v ČR, a proto je zadlužená. Netaktické je o tom mlčet" píši zase já na svém Facebooku ještě v 0:58.
Ekonom nejsem, ale myslím že v této části souvětí je shrnuto vše podstatné, vše co tady kdo složitě i jednoduše dovozuje.
Pokud by rodící se opozice Pro-Alt + Manifest radikálního liberalismu hledala jednotící motto, má ho tady.
Ondřej
Pravda, snažil jsem se do té věty narvat několik věcí. Konkurenceschopností se zaklínají neoliberálové, když se snaží devastovat evropský sociální model. Zvláštní, ale když se podíváte na země s nejvyšší konkurenceschopností ekonomiky, kupodivu naleznete v čele právě skandinávské země s masivním státem. Toto kritérium nepřeceňuji, je mi vlastně spíše ukradené (konzumerismus), ale vložil jsem to tam, aby se nějaký mladý svazák z ČR nezačal právě tímto ohánět.
Bez jakékoliv diskuse je ovšem jiný ukazatel a tím je kvalita života, která je indexem (Human development index, HDI) sledujícím hned několik klíčových objektivních veličin. Právě model silného státu s masivním přerozdělováním vede k úspěchu.
1. Norway
2. Australia
3. Iceland
4. Canada
5. Ireland
6. Netherlands
7. Sweden
8. France
9. Switzerland
10. Japan
K tomu zdanění spekulací. Bankovní sektor si za poslední desetiletí odvykl jakékoliv regulaci a stal se naprosto nekontrolovatelným. Zdaněním spekulací dojde alespoň k většímu místnímu ukotvení kapitálu a hlavně je to jediná legitimní cesta získat zpět veřejné zdroje do tohoto sektoru na sanaci vložených. Jsou to paradoxně ty samé zdroje, které po občanech, tedy státech tento sektor chce ve formě dluhopisů. Příklad Řecka je varující právě v tomto.
Hezký večer z Norska
K těm ukazatelům. Bez diskuse byl myšlen takový ukazatel, který je tvořen několika proměnnými, které nejdou ohýbat. HDI, i když samozřejmě stále nedokonalý je opakem vyrabované a falešné makety HDP.