„V jedné zemi za druhou byli sociální demokraté pronásledováni. Ale s neutuchající trpělivostí a hrdostí, což bylo v jasném kontrastu vůči bigotnímu a brutálnímu chování konzervativních vládců, to byli sociální demokraté, kteří sjednotili pracující a zajistili jim politická práva,“ zaznělo v roce 1975 z úst Olofa Palmeho, tehdejšího švédského premiéra.

Sociálnědemokratický premiér Palme tak popisoval vývoj na začátku dvacátého století, kdy v Evropě sílilo hnutí pracujících, které bylo sjednoceno ideály rovnosti, solidarity a spravedlnosti. Je smutné, jak se tento boj po éře „zlatých třiceti“ (doba třiceti let po druhé světové válce, která byla specifická hospodářskou a sociální progresí) vrací do našich životů zpět. Tentokrát to ale nejsou zbytky feudalismu, co ohrožuje po desítky let budovanou evropskou demokracii. O konzervativním hnutí však do jisté míry hovořit lze.

Oba případy snad ani netřeba dlouze rozepisovat. Tak jen krátce. V roce 2011 se konalo letní setkání mládežnické organizace Strany práce v Norsku. Na ostrově Utoya se sešla velká skupina nadějných aktivistů a politiků.

Jejich budoucnost však zhasla výstřely z pušky ultrakonzervativního fanatika Anderse Breivika. V hloubi duše demokraté, kteří odmítají násilí jako nástroj politické moci, umírají za své ideály. Větší tragédii v posledním století Norsko nezažilo. Breivika zcela ovládl strach z neznámého a fanatická představa, že se vybuduje pevnost Evropa, kterou budeme bránit před multikulturní společností. Nutno podotknout především před islámem.

Fanatismus figuruje i v druhém případě, kdy také zemřely desítky mladých lidí z federace socialistické mládeže (SGDF). Ti chtěli z nezištných a idealistických důvodů pomoci válkou zdevastovanému Kobane. Zabránil tomu cílený výbuch bomby, kterou instalovali fanatici z Islámského státu — náboženští konzervativci.

Přestože útočníci ve zmíněných případech stojí v protilehlých táborech (islamismus ISILu versus antiislamismus Breivika), nástroje a oběti mají stejné. Násilí eskaluje, k oběma stranám se přidávají čím dál více frustrovaní občané. Lid se bojí neznámého, postrádá jednotící prvek, a proto nalézá zkratkovité řešení v podobě nenávisti.

Hledání odpovědí

Pro mě jako Idealistu, sociálního demokrata a aktivistu je takový stav těžce stravitelný. Proti vládnoucí sociální demokracii se v České republice na ulicích vytahují šibenice, policie zatýká ty, kteří chtějí zabránit propagaci násilí a fanatici označují sociální demokracii za zrádce republiky. Přitom nevidí, že výsledek této vyostřené nenávisti je pouze další nenávist a společenská nestabilita. Konzervatismus ve vyhrocené podobě čeká na svou příležitost.

Jak takovému vývoji odpovědět? Utoya i Suruc by pro nás měly být mementem — událostmi, kterých se musíme společně vyvarovat. Odpovědnost za současnou situaci nenesou na svých bedrech ti, kteří dnes chodí na náměstí vyjádřit svůj nesouhlas s imigrací. Ti jsou obětí úmyslně šířeného strachu, který chtějí někteří politicky kapitalizovat. Jsou to ti, kteří ztratili naději, a kteří se proto těžko identifikují s demokratickou politikou.

„Co by mohlo být větší hrozbou pro takovou diktaturu, než hnutí které sjednotilo široké masy lidí za ideou pokroku a humanismu na demokratických základech?“ ptá se sebe samého Olof Palme při projevu z roku 1975. Pomyslnou odpovědí není intenzivnější zakonzervování sebe sama. Je to větší otevřenost, více demokracie, je to dialog a společenský pokrok.