Před sedmi lety, skoro touto dobou, začala poslední velká ekonomická krize, která v podstatě ještě neskončila. Padaly americké bankovní domy, panika zachvátila světové akciové trhy a většina politické elity připravovala jak sebe, tak své země na dopady této krize.

Nikoliv ovšem politici tehdejší české vlády. Když je ČSSD vyzvala, aby začali jednat i s ní coby opozicí a s odbory o možných dopadech krize, Miroslav Kalousek ji nařkl z šíření poplašné zprávy - oficiální stanovisko vlády bylo, že Česká republika je „ostrůvek stability“. Ani ne do půl roku se ukázalo, že tenhle ostrůvek je něco jako Kiribati po roztátí polárních ledovců.

Andrej Babiš a pohříchu i Bohuslav Sobotka se dnes, při hodnocení tzv. řecké krize, chovají nachlup stejně, jako tehdy Miroslav Kalousek s Mirkem Topolánkem. Nebyl a není to tanec na palubě Titaniku, ale prohlašovat opět něco o tom, že se nás případný bankrot Řecka a jeho odchod z eurozóny nedotkne, je tváří tvář roku 2008, respektive 2009, opravdu nezodpovědné. Dotkne, jen nevíme ještě jak.

Principiálně je to problém už dnes: Evropská unie ukázala, že není schopna se vyrovnat s problémy jednoho ze svých nejmenších členů, aniž by to ohrožovalo stabilitu celého systému. V případě tzv. grexitu by byl porušen sen o Evropě coby VIP klubu, v němž po přijetí eura nelze než růst a prosperovat.

Události okolo Řecka, ať již to dopadne jakkoliv, možná ukázaly na aktuální problém evropské politické elity, ale především nahlodaly důvěru v celý projekt Evropské unie jako takové. A to už je cena, kterou musíme platit my všichni.

Při pohledu na ekonomické ukazatele Itálie, Španělska či Portugalska, ale aktuálně i Francie, je navíc zřejmé, že bychom s názorem Andreje Babiše, respektive hospodského stolu štamgastů pod televizí, nevystačili. Andrej Babiš spolu s českou hospodou říká, že si za to Řekové mohou sami a do eurozóny nikdy nepatřili, přičemž nechápe, proč se ještě někteří evropští politici snaží Řecku bránit z eurozóny vystoupit a provést krach.

No jo, to se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou, říká ve Švejkovi polní kurát Otto Katz. Je zvláštní, jak se sobecký pohled miliardáře opět slaďuje s názorem těch, co žijí od výplaty k výplatě. Na dluhy jsou vždy potřeba dva, a Řecko, jakkoliv to dnes může někoho mrzet, se také nestalo členem EU a eurozóny jen tak, že se jednoho dne rozhodlo.

Plíživě se drolí EU i jinak, v případě řešení náporu uprchlíků. Je poučné dívat se na sociálnědemokratické politiky, jak v hranicích svých států pronáší srdnaté řeči o solidaritě a pomoci těm nejslabším, aby pak podporovali co nejtvrdší uzavření hranic, potápění lodí a stavbu táborů pro uprchlíky za hranicemi EU. Nevím, mám za to, že jisté principy programu sociální demokracie jsou univerzální, a když se tato univerzálnost poruší, těžko pak někdo odliší sociální demokracii od populismu.

Je zřejmé, že tato doba je plná výzev a problémů, které mají sice kořeny v minulosti, ale jejichž řešení už vyžaduje nové přístupy. Vracet se k modelům nacionalismu a sobectví, někoho ponižovat a mustrovat jen proto, že můj dluh je jen o malinko menší, než ten jeho, mi jako moudré nepřijde. Ostrůvek stability totiž rozhodně nejsme, leda tak u toho stolu v hospodě pod televizí.