Stranický, ale nerozumný byl požadavek sociálnědemokratického premiéra Bohuslava Sobotky, aby se Andrej Babiš omluvil poslanci a Sobotkově spolustraníkovi Ladislavu Šinclovi za to, že vytáhl ve sporu s ním jak trumpf složku nadepsanou „Šincl“ s novinovými výstřižky o údajně podezřelých finančních transakcích Šinclových příbuzných.

Šlo o politický spor ve Sněmovně o regulaci provizí pro zprostředkovatele životního pojištění.

Babiš tím rozpoutal bouři ve sklenici vody. Ale s tím asi počítal, myslí si, že ve sporech s ČSSD je pevnější v kramflekách, než reálně je. A Sobotka mu na to skočil. Brzo si to ale uvědomil, svůj požadavek zmírnil a Babiše už jen vyzval, aby se s Šinclem sešel a aby se to vyříkali. I to Šincl odmítl.

Spor mezi Babišem a Šinclem mi připadá jako hádka dvou kluků, kteří se obracejí na dospělé slovy „Ale on začal“. Názory na Babiše se různí. Lze třeba ocenit, že několikrát přišel i s něčím prospěšným, a že se dobře bránil proti útokům kvůli svým stykům s příslušníky Státní bezpečnosti. Teď zase podle mne správně prosazuje registrační pokladny a elektronickou evidenci finančních toků firem.

V čem je Babiš nezpůsobilý

Dva zásadní nedostatky však Babiše v účasti na politice diskvalifikují. Obě plynou z jeho kariéry a postavení oligarchy. První je jeho střet zájmů, jehož nebezpečí si sám uvědomuje a snaží se mu, případ od případu, vyhnout.

Druhá vada, na niž se ve veřejném prostoru už tolik nepoukazuje, spočívá v tom, že neví, že v politice (a i v životě) musí člověk zastávat nějaké hodnoty (ideje, cíle), že politika opravdu není marketing a PR, jak se dnes obecně tvrdí. To si Babiš vůbec neuvědomuje.

Potom ovšem neví, s jakými hodnotami by se měl bytostně ztotožnit a pak o ně usilovat. Přikláním se postupně čím dále víc k názoru, že Babiš by žádnou veřejnou — volenou či jmenovanou — funkci zastávat neměl.

Pojem „omluva“ má pro mne zvláštní kouzlo, nejen proto, že to byl nyní Sobotkův trochu naivní a rozhodně mimoprávní požadavek vůči Babišovi. Když jsem se před lety rozhodl žalovat nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou za její výrok, že o ní v novinách nejen uvádím nepravdy, nýbrž i lži, najal jsem si k žalobě advokátku. Spor jsme prohráli, i když jsem nepožadoval finanční náhradu nemajetkové újmy, jež mi projevem Vesecké vznikla.

Ještě před podáním žaloby ji ale musela advokátka na mé přání přepracovat, neboť z naší první ústní konzultace nepochopila, přes svou právnickou erudici a také své chvályhodné alternativní postoje (proto jsem si ji taky najal!), že po Vesecké omluvu nepožaduju záměrně. Chtěl jsem jen veřejné přiznání žalované Vesecké nebo náhradně uznání soudu, že její výrok o tom, že lžu, nebyl pravdivý, a že je proto hodný politování.

Dříve se omluva v českém právním řádu vyskytovala jen tehdy, když se ten, kdo měl být přítomen u soudního či úředního jednání, bez dostatečné omluvy k tomu jednání nedostavil. Nyní tento výraz proniká do zákonů i jinam i pro dodatečné uznání, že něco bylo chybné, nečestné, ba ničemné.

I v tradičních demokraciích se slovo omluva používá, třeba při šlápnutí na nohu nebo po pozdním příchodu, ale k vyjádření lítosti nad něčím, co se nemá opakovat, už nestačí. Nejen tam, ale ani v ČR.

Kdy se už ti komunisti omluví?

V českém prostředí je ale vyžadování omluvy často bičem proti skutečnému či domnělému protivníkovi. Často se například nepravdivě tvrdí, že se komunisté za zlé činy a za zločiny minulého režimu, své strany a své vlastní neomluvili.

Nejde ani tak o to, že to není pravda, neboť se omluvili mnohokrát a hned po listopadu 1989 tak činily jejich vrcholné orgány, současně s vyloučením Husáka, Biľaka, Jakeše a dalších z KSČ.

Já osobně tuto nepravdu těžko snáším, protože se mi poslankyně z KSČ Gabriela Rothmayerová (která osobně za nic nemohla) jako svému kolegovi z Federálního shromáždění v roce 1991 za celou stranu upřímně omluvila, o čemž média informovala veřejnost.

Nepravdivé tvrzení, že se komunisté neomluvili, mi vadí, protože je to klacek, jímž jsou komunisté mláceni, tedy zatím jen v přeneseném smyslu toho slova, tedy diskriminováni.

Zamlčuje to navíc, že tu po pětadvacet let zůstává jako historická zátěž společnosti fakt, že dnešní KSČM nedokázala státně-socialistickou diktaturu analyzovat a nikdy se ani nepokusila rozebrat příčiny a průběh stalinistického a normalizačního (a často až zločinného, nejvíce na přelomu 40. a 50 let) znetvoření socialismu.

Ani lítost, natož pak omluva nemohou nahradit úsilí poznat dějiny. Lék je přitom jediný, i pro KSČM: vyslovit pravdu a litovat toho, co se stalo.