Čtyři miliardy pojišťovnám nebo dealerům?
Vít KalvodaVe sporu mezi Andrejem Babišem a Ladislavem Šinclem zaznívají zavádějící argumenty z obou stran. Situace připomíná krkolomné schvalování netransparentního balíčku pojišťovacích zákonů z roku 2003.
Poslanec Ladislav Šincl na jednání PSP ČR informoval, že z 21 miliard korun, které spotřebitelé ročně pošlou do pojišťoven, jde asi 10,5 miliardy na poplatky. Problémy spotřebitelů chce řešit snížením odměn vyplácených pojišťovnou pojišťovacím dealerům („finančním poradcům“). Argumentuje přitom neveřejnými údaji, které mohl získat jedině od pojišťoven.
Ministr Babiš kontruje a chrání zájmy dealerů. Spotřebitel v této potyčce mezi pojišťovnami a dealery nikoho nezajímá.
Je nutno si uvědomit, že občané neplatí poplatky pojišťovákům, ale pojišťovnám. Jinými slovy: pojišťovny si z plateb na kombinované spořící a pojistné smlouvy (životní pojištění) strhávají poplatky. Ty jsou nesrozumitelné a ukryté hluboko v přílohách smlouvy o pojištění.
Nesrozumitelné smlouvy s pochybným krytím rizik a extrémními poplatky se prodávají těžko — proto pojišťovny zaplatí dealerovi za každého klienta vysokou provizi — i více než 24násobek měsíční platby. Pan Šincl ve jménu spotřebitele navrhuje snížení — ne poplatků, zaplacených občany, ale pojišťovnami. Tedy: nebezpečný „výrobek“ (smlouvu) nezakážeme, ale těm, kdo jej prodávají, snížíme odměnu (a nakážeme jim říkat pravdu).
Jinými slovy, zákon přihrává Černého Petra odpovědnosti a pravdivosti (zásadních překážek na prohnilém pojistném trhu) na své „bílé koně“ — externí dealery.
To už tu bylo
Aktuální ohnivé jednání o regulaci pojištění velmi připomíná situaci v roce 2003, kdy byl bez věcné diskuse a po sáhodlouhých jednáních se záhadnými výpadky proudu a chybami hlasovacího zařízení nakonec schválen netransparentní balíček pojistných zákonů, které nahradily zákon 363/1999 Sb. o pojišťovnictví.
Z jediného a poměrně přehledného zákona se tak staly zákony tři: o pojišťovnictví, o pojistné smlouvě (dnes již součást NOZ) a o pojišťovacích zprostředkovatelích.
Netransparentní legislativa schválená v roce 2003 umožnila nekontrolované bujení sektoru, které dnes poslanci chtějí řešit zásahem ne zákazem „výroby“ nebezpečných smluv (regulovaných dnes jen poměrně mlhavě NOZ), ale zpřísněním pravidel jejich prodeje. Po dealerech se tedy chce, aby zajistili lepší alibi o tom, že klient vše věděl a to za nižší odměnu.
Celá Babišova argumentace prosazující změny v obou uměle oddělených zákonech o pojišťovnictví (tisk 414) a o zprostředkovatelích (tisk 415) se opírá o falešné argumenty — sjednocení pravidel s trhem standardních investičních produktů (pravidla zůstávají na míle vzdálena), „transparentnost činnosti pojišťoven“, které nadále mohou sjednávat spotřebitelsky škodlivé a nesrozumitelné smlouvy, transpozice Evropské směrnice (tj. IMD2), která ale dosud nebyla dokončena (2. 6., tedy dávno po textaci a předložení zákona vypuštěna provizorní podoba).
Zatímco Šincl populistickými pseudoargumenty obhajuje pojišťovny, ministerstvo inteligentnější formou obhajuje pojišťováky. O spotřebitele a jeho potajmu strhnuté enormní poplatky se v tomto divadle nikdo nezajímá, stejně jako po celou dobu vývoje zákona, k nimž nebyly relevantní spotřebitelské asociace vůbec připuštěny.
Autor má pravdu, že z diskuzí poněkud vypadl klient. Ten klient, který by mohl vyřešit problém velice rychle tím, že bude uzavírat pojistné smlouvy jenom takové, které opravdu potřebuje. Mnoho rychlých ukončení smluv je způsobeno nejen přepojištěním, ale i tím, že klient po několika týdnech či měsících zjistí, že smlouvu vlastně nepotřebuje. Často ho k tomu "přesvědčí" dealer právě pomocí emocí. Klient ale přeci není povinen navrhovanou smlouvu uzavřít či přepojistit. místo emocí by účinnější zbraní byla možná osvěta. Chápu ale, že část klientů to nepotřebuje, protože pochopit fungování pojištění pro ně není složité, a naopak pro jiné tohle není rychlé řešení.
V pojišťovnictví je mnoho věcí k diskuzi. Co je velká či malá cena rizika, co jsou velké či malé poplatky, co je to vlastně transparentnost produktu a jak ji prezentovat srozumitelně klientovi. Není ale nutné to komplikovat řadou polopravd a nepravd.
Například o návrhu poslance Šincla si můžete myslet cokoliv, ale ty "hypotetické" čtyři miliardy nepůjdou ani dealerům ani pojišťovně, protože na základě návrhu je klient buď vůbec nezaplatí nebo o ně budou sníženy počáteční náklady.
Poněkud nerozumím alergii na smíšené pojištění. Nebezpečným výrobkem je i nůž, pokud nevíte, jak s ním zacházet. Zakázat investiční životní pojištění? V něm je několik málo poplatků, pro jejichž pochopení je nutno vědět, jak to funguje. A pak tam jsou ty divný fondy, co někdy rostou a pak zas klesají. Poplatky jsou na internetu, pojišťovny běžně poskytují očekávaný průběh kapitálové hodnoty včetně cen rizika, automaticky či na požádání, a výši nákladů a dané smlouvě si lze relativně snadno spočítat v tabulce excelu. Pro odborníka by to neměl být příliš velký problém.
Uznávám, že za růst zprostředkovatelských provizí jsou viníkem pojišťovny, které ve vzájemném boji nechaly vyrůst provize nad rozumnou mez a nyní jsou pod tlakem zprostředkovatelů při snaze vrátit stav zpátky vzájemnou dohodou. Co to má ale společného s tím, že dealer není placen jen za vyplnění papíru či elektronického formuláře, ale i vysvětlení klientovi, jak pojistka funguje. Že praxe je někdy jiná, to je pravda, ale ochrana před podobnými praktikami je především nepodepisovat, čemu nerozumím.
Mně se taky nelíbí tento způsob projednávání zákona, ale problém opravdu nespočívá v rozdělení jednoho zákona na tři. Pokud chce někdo ovlivňovat zákony, musí se naučit používat racionální argumenty a postupy, jak je prosazovat. Ale to jsem psal už na začátku.
PS: Babišův návrh prý chrání zájmy dealerů. Nevím, o co se snaží, ale ve svém důsledku může, možná i nechtěně, způsobit daleko větší odliv provizí než vůči němu Šinclova relativně kosmetická úprava.