Průvodce pojišťovací magií
Bohuslav VorelPojistný matematik vyjasňuje vztah mezi pojišťovnou, klientem a zprostředkovatelem. Některé mýty o vypočítavosti aktérů nejsou tak úplně mýty.
S informací o připravovaném pozměňovacím návrhu, který podává poslanec Ladislav Šincl (ČSSD), zesílila diskuze na téma jak omezit přepojišťování smluv životního pojištění.
Pojišťovny samy nebyly schopné dohodnout se na potřebné regulaci provize zprostředkovatelům, jednak z obavy, že prvním z nich, které by omezení zavedly, hrozila konkurenční nevýhoda na trhu, jednak že při vzájemné dohodě, dokonce i v rámci České asociace pojišťoven, by mohly být obviněny z kartelové dohody Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.
Nejde o první pokus. V roce 2007, kdy byly provize zhruba na dvou třetinách jejich současné výše, podobný návrh regulace nevyšel. Argumenty se ovšem opakují jako přes kopírák a často mají formu ritualizovaných floskulí. Čtenář, který neví, jak vlastně pojištění funguje, se v nich může jen těžko vyznat.
Pokusím se celý problém vysvětlit z pohledu pojistného matematika.
Klient versus pojišťovna
Na počátku je klient. Jaký je jeho zájem? Platit za pojistné krytí, které si objedná, pokud možno co nejméně. Pokud si klient kupuje čistě rizikovou pojistku, má to zdánlivě jednoduché. Stačí si na počátku a při změně zjistit, kolik by za požadovaná rizika chtěla která pojišťovna. U takové smlouvy žádné plnění na konci neočekává, a tak stačí si vybrat to nejmenší pojistné.
Pokud chce pojistku změnit či je mu změna nabízena, stačí porovnat odpovídající sazby. U některých rizik je nutné si ověřit, zda se nemění detaily podmínek plnění, ale obecně by klient při přepojištění neměl o nic přijít.
Poněkud složitější je to u rezervotvorné pojistky. Tady je přepojištění potřeba velmi dobře rozmyslet. Nemusí být úplně jednoduché zjistit, zda je pro nás opravdu výhodné (a většinou také nebývá).
Nejde jenom o zaplacené počáteční náklady, z nichž většinu tvoří provize zprostředkovatelům, které tak mohou být strženy podruhé. Staré smlouvy mohou mít vyšší garantovaný úrok, jinak konstruované náklady, podmínky předčasného ukončení či možnost připojištění určitých rizik.
Většina smluv má navíc v současné době podobu stavebnice kombinující rizikovou a rezervotvornou část (tady je jenom na klientovi, jak si rizika a platby průběžně mění).
Na druhé straně je to pojišťovna, kdo „obchoduje s rizikem“. Nejedná se o charitativní ústav, ale o komerční instituci, jejímž cílem je zisk. Pojišťovna nabízí klientům pojistné produkty, spočívající v příslibu, že v případě definované události náhodného charakteru (smrt, úraz, vážná nemoc, trvalá invalidita, hospitalizace) poskytne definované plnění (pojistnou částku, procento pojistné částky dle rozsahu pojištění, denní dávku po určitý počet dní, zproštění od placení).
Zdrojem příjmů je pro pojišťovnu převážně pojistné placené klienty, z části pak i podíl na úrocích z rezerv. Tyto příjmy musí pochopitelně pokrýt veškeré náklady (tedy pojistná plnění klientům a veškeré nákladové položky včetně provizí za zprostředkování).
A akcionáři by pochopitelně rádi taky nějaký ten zisk. Pokud by to tak nefungovalo, dříve nebo později by pojišťovnu zrušili buď sami akcionáři anebo úřad státního dozoru nad pojišťovnami (to v případě, že by majitel nekryl ztráty).
Záhada prostředníkova výdělku
Mezi klientem a pojišťovnou je potom zpravidla zprostředkovatel (pojistný makléř, banka, síť vlastních prodejců). Ten inkasuje za prodanou smlouvu provizi podle dohodnutých pravidel. Ta se ovšem mohou u různých zprostředkovatelů lišit.
Výše provize často bývá závislá na délce pojistné doby a zprostředkovateli bývá vyplácena po zplatnění pojistné smlouvy (zpravidla buď jednorázově, nebo ve dvou splátkách, druhá po roce trvání).
S provizí v uváděné výši kolem 200 % ročního pojistného se setkáme u dlouhodobých smluv, nejčastěji s trváním minimálně 25 let. Při ukončení se část provize odpovídající poměrné části trvání vrací.
Není ovšem pravda, že si pojišťovna vrácenou provizi nechává. Průběžně inkasuje pouze pojistné odpovídající době skutečného trvání pojistné doby. A pokud bylo zaplaceno na další období, odpovídající část pojistného se v takovém případně klientovi vrací.
Například pokud smlouva na 30 let ve skutečnosti trvá šest měsíců, zprostředkovatel sice obdrží provizi ve výši 24 měsíčních pojistných, ale po předčasném skončení smlouvy tři čtvrtiny provize vrací. Klient zaplatí pojistné pouze za šest měsíců: kde na tom pojišťovna vydělá?
Pozici zprostředkovatele vyjádřil s pozoruhodnou upřímností ve svém otevřeném dopise navrhovateli dodatku ředitel firmy Partners Petr Borkovec. Uznávám, že zprostředkovatel je tak trochu ve schizofrenní pozici, či jak se dneska říká, v konfliktu zájmů.
Na jedné straně má chránit zájmy klienta a jednat v jeho prospěch, na druhé straně, pokud je placen (ať už výhradně nebo jen převážně) z provizí za sjednané smlouvy, jeho zájmem je prodávat co možná nejvíce a s nejvyšší provizí. I zprostředkovatel je nicméně především podnikatel a jako takový jde s kůží na trh.
Na trhu je větší mnoho pojišťoven a ještě řádově více zprostředkovatelských organizací. Každá z obou skupin soutěží uvnitř i mezi sebou navzájem. Dalo by se očekávat, že zafunguje volná ruka trhu a vytvoří na nějaké rozumné hladině rovnováhu. Skutečnost je však od takové situace na hony vzdálena: zprostředkovatelé mají zdánlivě navrch.
Co se v životním pojištění vlastně stalo? V neživotním pojištění také existuje přepojištění smluv, ale zde problém pojišťovny nepálí, nebo aspoň ne tolik. Na druhou stranu tu však neexistuje tak vysoká provize v prvním roce.
V tisku se objevilo několik článků, které se snaží dokázat, že regulace provizí zprostředkovatelům povede ke zdražení životního pojištění. Autoři jsou schopni používat argumenty, nad kterými musí i nematematik jen kroutit hlavou.
Například Michael Rentmeister, generální ředitel a předseda představenstva OVB Holding, v Právu 4. 6. na dotaz, zda zprostředkovatelé takzvaným „přetáčením smluv“ neznevýhodňují klienty, říká: „Když někdo stornuje smlouvu nám, tak tím vzniká újma klientovi dotyčné pojišťovny a naší společnosti. Pojišťovna nenese žádné provozní ekonomické riziko, protože my ji naši provizi musíme vyplatit zpátky.“
Pokud má OVB ve smlouvě s některou pojišťovnou, že v případě storna v prvních letech vrací provizi celou, pak ano. Většinou to však funguje poněkud jinak. V extrémním případě při zprostředkovatelské provizi 200 % ročního pojistného, dvouleté lhůtě pro vracení provize a přetočené smlouvy po dvou letech by pojišťovna převedla veškeré zaplacené pojistné od klienta ke zprostředkovateli. Kam se podělo to „žádné provozní ekonomické riziko pro pojišťovny“?
Symbióza nebo parazitismus?
V současné době mají pojišťovny obavy z hromadného přepojišťování uvedeným způsobem. V rámci vlastního kmene je možný kompromis se zprostředkovatelem, kdy se při dodatku vyplácí provize z navýšení pojistného.
To znamená, že například při dodatku s navýšením měsíčního pojistného z 300 na 500 Kč je vedle původní provize vyplacena další z rozdílu 200 Kč, jako by byla uzavřena nová smlouva na 200 Kč měsíčně na zbývající pojistnou dobu.
Stejný princip lze uplatnit, pokud je předčasně ukončená smlouva nahrazena jinou jako její pokračování, například kvůli uchování si možnosti daňových odpisů při současném zisku nové verze pojistných podmínek.
Pokud však v kmeni existuje zprostředkovatel, který získal během dvou let velký počet smluv, aby je následně začal s vidinou nové provize ve velkém přepojišťovat k jiné pojišťovně, zdánlivě dobře se rozvíjející spolupráce se velmi rychle změní v problémovou.
Pojišťovny a zprostředkovatelé se navzájem potřebují. Prudký nárůst přepojištění posledních několika málo let však položil otázku, kde je vlastně hranice, za níž končí symbióza, a začíná parazitismus.
Vzhledem k současným nízkým úrokovým mírám mohou nicméně mít předchozí úspěchy v přetahované o „rezervotvorné pojistky“ poněkud pyrrhovský nádech. Obzvlášť pokud převládají garantované produkty, kde chybějící (zhodnocováním rezervy nevygenerovaný) úrok musí z jiných zdrojů doplnit sama pojišťovna.
Mluví se o spiknutí pojišťoven. Ty ale nemají moc jiných možností při ochraně před rostoucím počtem podobných smluv, než upravit provizní systém podobně jako to funguje v neživotním pojištění.
Současný nárůst výše provize, způsobený tlakem zprostředkovatelů, se pochopitelně následně promítl i do výpočtu pojistného. Podobně ale zdražuje pojistné a zvyšuje počet stornovaných pojistek.
Otázka pro pojišťovny je, jak poopravit systém provizí, aby konkurence mezi zprostředkovateli vedla ke snížení výše provize o několik let nazpět (pokud to nepůjde jinak, i za cenu kombinace vlastních prodejců a přímého prodeje přes internet).
Výsledek nakonec může být ještě razantnější než v návrhu poslance Šincla: ti slušní a koncepční to přežijí, obzvláště pokud včas vsadí na rozumný kompromis.
Nižší počáteční provize umožní prodávat o něco levněji. A při vhodném marketingu si možná ověříme, jak zafunguje proslulá „Lafferova křivka“. Ano, navrhovaná úprava by asi poněkud zchladila přepojišťovací horečku, ale je to jen poloviční řešení. Další kroky budou muset pojišťovny učinit samy.
Srozumitelnost
Mluví se o tajných, skrytých či nesrozumitelných poplatcích. Chápu, že ne každý má internet. Ale lze ve chvíli, kdy je přehled všech poplatků uveřejněn na internetových stránkách, ještě mluvit o „utajování“?
Asi lze souhlasit, že definice několika málo poplatků, zejména v investičním pojištění, nemusí být pro nematematika na první pohled čitelné. Existují ale dva pohledy na problém čitelnosti. Tím prvním je pohled klienta, který by chtěl mít vše jasné a na první pohled si udělat názor na to, zda kalkulované poplatky nejsou příliš velké.
Druhým je pohled očima kontrolních orgánů, nezávislého auditu nebo státního dozoru, který hlídá solventnost (schopnost plnit své závazky z pojistných smluv) a chtěl by mít možnost jednoduše zkontrolovat, zda jednotlivým skutečným nákladům odpovídají klientovi účtované poplatky (čili zda nejsou poplatky příliš nízké).
Ve hře je ještě vztah mezi zprostředkovatelskou firmou a zprostředkovateli, kteří pod ni spadají. Generální ředitel OVB píše: „Navíc pro OVB je pověst na prvním místě a bylo by nepřípustné, aby jakýkoliv náš zprostředkovatel klienta nějak poškozoval.“
To je teoreticky naprosto správně. Dokonce kvituji, že v OVB považují přetáčení pojistek za něco špatného. Ale návrh, aby klient podepisoval formulář, že pojištění nevzniklo jako důsledek výpovědi stávajícího pojištění (a pokud ano, že si je vědom případných negativních důsledků), mi připadá jako alibismus.
Jako matematikovi by mi to nevadilo, ale jak klient může vědět, že mu zprostředkovatel v zájmu uzavření smlouvy vysvětlil opravdu všechno? K čemu potom podpis samotné pojistky?
Svého času jsem navrhoval, aby klienti uzavírající investiční životní pojištění podepisovali prohlášení, že ví, co činí. To ale bylo žertem…
Pojistný závod ke dnu
Všechny tyto problémy jsou věcí hlubší diskuze (možná i za účasti právníků). Co mne ale poněkud udivilo, je veřejné přiznání generálního ředitele OVB, že jako zprostředkovatelé nejsou schopni kvantifikovat „další“ poplatky na smlouvě.
Nějak se mi nechce věřit, že nemají v centrále k dispozici pojistné podmínky a sazebníky poplatků produktů, které prodávají (včetně simulačních programů pro klienty, což je dnes v českých zemích standard), a že obdrží jen prospekty a letáky.
Tabulky s rozpisem nákladů na jednotlivé poplatky včetně rizikového pojistného za jednotlivá rizika měsíc po měsíci se u nás běžně poskytují klientovi na vyžádání. Chápu, že pro laika to může být bez dalšího vysvětlení nepřehledné, ale ve firmě zabývající se finančním poradenstvím by tohle snad neměl být problém. A koneckonců, nemělo by být vysvětlení, jak produkt funguje, jádrem práce zprostředkovatele?
Honba za pojistným za cenu vyplácení vyšší a vyšší provize připomíná pověstný závod ke dnu. Ke změnám by došlo tak jako tak. Poslední návrh je pouze o něco urychlil, možná naopak zpomalil, nebo také o něco zjednodušil či stejně možná zkomplikoval.
Co bude následovat, není důsledkem návrhu poslance Šincla, ale neudržitelnosti současné situace. Pojišťovny už to dneska chápou.
K duelu Šincl-Babiš
Andrej Babiš je v konfliktu zájmu 24 hodin denně, všichni to vědí a vzhledem k rozsahu aktivit jeho firem se jenom velmi málo hlasování v parlamentu nějak nedotkne jejich ekonomické situace. Občas je nutno mu to připomenout, ale je nutno to dělat s rozmyslem. Nemá smysl kritizovat Andreje Babiše, že je Andrej Babiš. Rituální kritika, u níž může velmi snadno vzniknout podezření z účelovosti, se nakonec obrátí proti svému původci.
Babiš je povahou cholerik, který je neustále pod tlakem, občas vybuchne a pak chrlí, co mu slina přinese na jazyk. Docela mu věřím, že některé dotazy či pozměňovací návrhy z řad koaličních poslanců může považovat za schválnost či podraz. Ve firemním světě se mezi spojenci tohle řeší za zavřenými dveřmi. Že ale v politice je to běžné a podobná reakce škodí, mu vysvětlují i páteční Lidové noviny. Následná reakce je naprosto nepřijatelná, byť nejspíše nebyla myšlena jako vydírání, ale šlo o prostou reakci podle toho, jak se do lesa volá … Kladu si ale otázku, zda Šincl přeci jenom neměl třetí a čtvrtou interpelační střelu z taktických důvodů vynechat. Šlo snad o to Babiše přesvědčit, ne vytočit?
Kolotoč miliard
Na včerejší tiskové konferenci ANO se pak musela opět projevit pojistná magie, protože jinak si nedovedu vysvětlit některé údaje a návrhy, které tam zazněly. Vzhledem k tomu, že různými diskuzemi létá několik vysokých čísel, o jejichž věrohodnosti není lehké se přesvědčit, zkusím je s ohledem na následující popis okomentovat.
Prvním číslem byl milion přetočených pojistných smluv v minulém roce. Tady asi jde o nedorozumění, pokud by se ale jednalo o předčasně ukončené smlouvy, pak by to mohlo odpovídat realitě. Problémem nejsou jen přetočené smlouvy, ale i vypovídání smluv několik týdnů či měsíců od počátku, kdy si „přesvědčený“ klient uvědomí, že tu smlouvu možná až tak nepotřebuje či se mu přestane zdát výhodná.
Dalším diskutovaným údajem je 22 miliard zprostředkovatelských provizí za rok 2014. S tímto číslem bych i souhlasil, pokud nezohledňuje vrácené provize. Dnešní TV diskuze napověděla, že asi opravdu ne. Souhlasil bych i s údajem, že Šinclův návrh by vyplacenou provizi snížil zhruba o 20%, odtud zřejmě plyne další údaj o 4,5 miliardě, které by tento návrh klientům ušetřil. Pokud by tento návrh platil již v roce 2014 a ti samí klienti zaplatili stejné pojistné, tak by v kapitálových hodnotách těchto smluv byla zhruba o uvedené číslo větší částka. Tohle všechno je ještě více méně realita. Když však Babiš ve snaze trumfnout Šinclův dar klientům ve výši 4,5 miliardy prohlásil, že on jim svým alternativním návrhem dá 16 miliard, tady už musela začít úřadovat magie.
Záhada alternativního návrhu
O co vlastně v návrhu jde, vysvětlil poslanec ANO Roman Kubíček: “Týká se to odkupného pro životní pojištění, a jak dneska víte, jsou tam nějaké zprostředkovatelské provize a každý, kdo to životní pojištění měl, tak ví, že první dva roky trvání smlouvy při vypovězení smlouvy, nedostává nic. Prakticky to všechno zůstává v tom provizním systému. Ten alternativní návrh ministerstva financí říká, že z této částky po dobu pět let ten klient musí dostat zpět 80 procent. To znamená, že i v těch prvních dvou letech při vypovězení smlouvy aspoň část těch investovaných prostředků dostane. Já myslím, že todle je pro lidi docela jasná záležitost.“
Nešlo-li o furiantskou snahu trumfnout Šincla a podráždit pojišťovny a byl by snad podobný návrh podán nebo dokonce přijat, to se teprve mohou dít věci. Bez konkrétního znění, kde se v každém detailu bude skrývat ne jeden, ale hned několik ďáblů, lze těžko dovozovat jeho důsledky. Pokud by skutečně platil pro jakoukoliv životní pojistku, potom bude zajímavé sledovat reakci ČNB provádějící státní dozor nad pojišťovnami.
O co jde?
Vezměme si příklad smlouvy na třicet let, kde klient platil 1.056 Kč měsíčně, přitom 950 Kč byla měsíční cena rizikového pojistného v prvních měsících. Jde o reálnou smlouvu, na níž byl velký počet připojištění. Provize byla 20.909 Kč, takže 165%, jde o dva roky starý případ. Smlouva skončila po osmi měsících, vratka provize pojišťovně byla 14.009 Kč, čili zaplacená provize byla 6.900 Kč. Klient zaplatil 8.448 Kč, odbytné je první rok nula, ale vzhledem k vysokému rizikovému pojistnému a snížené tvorbě kapitálové hodnoty v prvním roce (10% z pojistného jde do rezervy, zbylých 90% právě na pokrytí počátečních nákladů) byla kapitálová hodnota stejně záporná.
Pokud jsem pochopil správně alternativní návrh ministerstva financí, klient by měl obdržet 80%, (čili 6.758 Kč) pojistného nazpět. Pokud by podle toho při zrušení na konci pátého roku, potom by klient zaplatil 63.360 Kč a pojišťovna by klientovi musela nazpět vyplatit 50.688 Kč nezávisle na pojištěných rizicích s cenou 45.600 Kč, z nichž se kryje pojistné plnění. Tady již vůbec nejde o nějaké zprostředkovatelské provize, ale ekonomickou nemožnost provozovat to, k čemu je pojišťovna určena především, obchodu z rizikem.
Babiš se na tiskovce může zaklínat 16 miliardami kolikrát chce, ale pojistný produkt tohle umožňující by měla ČNB jednoduše zakázat. Tady by už nepomohla ani magie. Možná ale jde jen o kouřovou clonu a podstatu opravdu vysvětlil Jaroslav Faltýnek, když uvedl: „Je škoda, že se stále nechápe základní princip toho sporu. Je to tom, že pan Šincl navrhoval dvacet dva miliard korun od pojišťovacích zprostředkovatelů do pojišťoven a my říkáme, že by bylo dobře ty peníze nechat těm lidem. To je velmi jednoduché. A když jde o 22 miliard korun, tak to stojí za to zabojovat.“. Na tiskovce to, zdá se, pochopil pouze redaktor(ka) Hospodářských novin.
K Šinclově návrhu
V podstatě se diskutují body 1-3, zbylé dva poněkud vypadly z pozornosti. Bod (4) navrhuje, že pojistitel není povinen postupovat podle odstavců 1 až 3, pokud je sjednáno jednorázové pojistné nebo je pobídka v rovnoměrné výši nepřesahující 20 % sjednaného ročního pojistného poskytována průběžně po celou dobu trvání pojištění. Pro jednorázové pojistky je to logické, ale 20% z běžného pojistného po dobu takových 30 let, to by opravdu nebyl důvod k přetáčení. Ne že by tohle hrozilo bezprostředně, ale pro zprostředkovatele by to mohl být návod, jak se hojit.
Bod (5) říká, že k ujednáním, která jsou v rozporu s ustanovením odstavce 1 až 4, se nepřihlíží. Skutečně by automaticky přestaly platit všechny smlouvy mezi pojišťovnami a zprostředkovateli, pokud by takový rozpor obsahovaly a jejich trvání končilo po dni nabytí účinnosti dodatku k tomuto datu?
Matoucí Otázky Václava Moravce
Některé záhady provizí z pojistných smluv se po dnešním obědě pokoušel rozkrýt ve svých Otázkách Václav Moravec. Pozval si na to výkonného ředitele České asociace pojišťoven Tomáše Síkoru a generálního sekretáře asociace finančních zprostředkovatelů a finančních poradců Petra Šafránka. Obávám se ale, že záměr diskuse byl předem „mission impossible“. Podobná televizní diskuze totiž mohla něco říci pouze tomu, kdo ví, jak věci fungují. Trochu mi přitom bylo Tomáše Síkory líto, na vysvětlení účinku Šinclova dodatku na provize si připravil dva krásné diagramy, ale pokud bych si pořad nenahrával a nemohl si ho pustit ze záznamu, asi bych s tím měl problém. Jeho protivník do sebe míchal provize, náklady, cenovou regulaci, Prosovu zradu, transparentností, že se na to snad ani nedalo věcně reagovat.
Nicméně vysvětlení uvedených diagramů je názornou ilustrací toho, jak „správná“ informace vytržená z kontextu a použitá jako kladivo na oponenta může stát lží. Oponenti návrhu tvrdí, že pouze přesune peníze od zprostředkovatelů k pojišťovnám, ne už ke klientům. To je pravda, pokud uvažujeme pouze část problému mezi pojišťovnou a zprostředkovateli a i v tom sledujeme pohyb reálných peněz. Oněch 22 miliard je provize zaplacená pojišťovnou zprostředkovatelům. Nejedná se ale o částku vybranou od klientů, k té dochází postupně s inkasováním pojistného. Jak dochází k předčasnému ukončování pojistných smluv, zprostředkovatelé část té provize vrací, fyzicky nebo ve vzájemném zápočtu. Klient dostane odpovídající část, pokud měl předplaceno pojistné na další období dopředu. Jinak je ušetřil tím, že po skončení smlouvy dále neplatil. Část grafu znázorňující to, co klient dostane z 22 miliard zpátky, je tudíž z velké většiny tvořena podílem, kde přesun od klienta k pojišťovně ještě neproběhl a tudíž následně neproběhne ani opačný pohyb.
Šinclův návrh chce snížit provize na 17,5 miliardy. Síkorův graf, dělící 22 miliard na část, co nakonec zůstane zprostředkovatelům, část vrácenou klientům a část zůstávající pojišťovně, rozdíl mezi 22 a 17,5 miliardami automaticky přesouvá do části vrácené klientům. Pojišťovny o stejnou částku upraví svůj podíl, který ze zaplaceného pojistného od klienta inkasují. Dokonce s delším časovým odstupem, takže se zvyšuje riziko, že od klienta část spotřebované provize nedostanou. Zmíněných 4,5 miliardy ušetřených za zprostředkovatelské provize klientům tedy opravdu nevrátí, ale ne proto, že si je nechá, ale proto, že je ani nevybere.
V diskuzi zazněla i jedna informace, která mne docela pobavila. Šafránek při diskuzi o výši provize odhalil, kdo podle něho vlastně může za ztroskotání druhého důchodového pilíře. Může za to tehdejší vláda, která nechala v zákoně omezit provize za prodej na několik trapných stokorun, a kdo by to za tu almužnu prodával. Možná právě proto se všichni jako čert kříže bojí další možné alternativy prodeje pojistných smluv, používaného v Británii. Provize za prodej by šla úplně mimo pojistnou smlouvu a zprostředkovatel (i kdyby jím byla přímo pojišťovna) by ji inkasoval podle vlastního sazebníku přímo od klienta. U některých finančních produktů to tak funguje. Tohle by bylo rozhodně proklientské, možná i transparentní, ale co by to provedlo s pojistným trhem … ?