V diskuzi o očkování se často objevuje názor, že neočkované děti jsou černými pasažéry tzv. kolektivní imunity, protože čerpají z ochrany proti nemocím, kterou společně poskytují očkovaní lidé.

Argumentaci o černém pasažérovi lze však i obrátit. Očkovaní lidé vyžadují v důsledku nežádoucích účinků očkování větší specializovanou péči než neočkovaní. Pak zbývá méně veřejných prostředků na léčení osob, které onemocní bez vlastního zapříčinění (či bez zapříčinění svých rodičů).

V tomto příspěvku výše uvedenou antagonizující argumentaci opustím a pokusím se raději vyjasnit, jaké informace potřebujeme, abychom mohli dobře rozhodovat o tom kdy očkovat. Pokusím se také vysvětlit, proč nám takové informace nejsou přístupné.

V článku s názvem „Kolektivní imunita a povinné očkování dětí: Ospravedlňuje teorie zákon?“ dospěli autoři Holland a Zachary ke zjištění, že pro každou nemoc existuje v obyvatelstvu optimální hladina (procento) očkovaných, která zajistí nejvyšší míru zdraví.

Pokud procento očkovaných klesne pod tuto hladinu (je málo očkovaných), je rozumné očkovat, jelikož riziko nákazy nemocí převáží nad rizikem nežádoucích účinků očkování.

Pokud je procento očkovaných naopak vyšší (je hodně očkovaných), převáží riziko vedlejších účinků nad ochranou, kterou očkování poskytuje, protože riziko nákazy nemocí je nízké. V takovém případě je rozumné neočkovat.

Jinými slovy: pokud je očkování bez nežádoucích účinků a zároveň je účinné a chrání proti hrozícím a nebezpečným nemocím, tak má smysl očkovat; pokud má očkování časté nebo vážné vedlejší účinky, je málo účinné nebo chrání proti málo škodlivým nemocím nebo nehrozícím chorobám, nemá smysl očkovat; a pokud nemoc není nakažlivá (např. tetanus), neexistuje žádný ochranný efekt „kolektivní imunity“, a tudíž je riziko nákazy nemocí nezávislé na proočkovanosti zbývající části obyvatelstva.

Oblast rozhodování

Kladu si otázku, zda má stát vůbec přístup ke všem následujícím zásadním parametrům, které jsou klíčové pro rozhodování, kdy má či nemá smysl očkovat:

1. účinnost očkování
2. nežádoucí účinky očkování
3. zdravotní následky nemocí, proti kterým se očkuje
4. nakažlivost nemoci
5. proočkovanost obyvatelstva
6. výskyt nemocí v okolí

Obecně jsou výše uvedené informace přístupné (pokud vůbec) pouze pro odborníky. Některá očkování (např. proti žloutence typu B) byla zavedena relativně pozdě, a tudíž nelze očekávat, že má celá populace proti této nemoci imunitu.

Z bodů výše dále neexistuje vědecký konsensus nad účinností různých očkování (krátkodobá a dlouhodobá) — neznáme tedy parametry proočkovanosti populace. Budu se zabývat zejména kvalitou informací o nežádoucích účincích očkování.

Uznávaný institut Cochrane v roce 2012 zhodnotil 4889 článků týkajících se očkování MMR (tj. očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím) a konstatoval, že „design studií a informace o výsledcích v oblasti bezpečnosti MMR vakcín jsou do značné míry nedostatečné“.

Nedostatečné jsou bohužel tím pádem i referenční studie používané Světovou zdravotnickou organizací a Evropským střediskem pro kontrolu nemocí pro vydávání doporučení ohledně očkování MMR (viz hodnocení vědeckých podkladů pro doporučení těchto dvou institucí v oblasti týkající se příčinné souvislosti mezi očkováním MMR a autismem).

Šéfredaktor prestižního lékařského časopisu The Lancet Richard Horton v dubnu 2015 konstatoval, že „velká část vědecké literatury, možná polovina, může být prostě nepravdivá,“ a že mimo jiné v důsledku této skutečnosti „směřuje věda k soumraku“.

Proč se výše uvedené renomované instituce vyjadřují tak chmurným způsobem o lékařské vědě? Pro zjištění nežádoucích účinků očkování stačí aplikovat standardní vědecký postup a po delší dobu srovnávat zdraví plně očkovaných a úplně neočkovaných. Taková studie nebyla však dosud publikována v žádném odborném časopise.

Před zaváděním nové očkovací látky na trh porovnávají farmaceutické společnosti pouze účinky této látky s jinou očkovací látkou, nebo s tzv. „adjuvanty“ (pomocnými látkami v očkování) nové očkovací látky, a nikoliv s neúčinným placebem.

Výskyt nežádoucích účinků se obvykle nezkoumá déle než několik měsíců po podání poslední očkovací látky, např. do dvou let věku dítěte. Tímto designem studií však není možné zjistit nežádoucí účinky, které se obvykle projevují a diagnostikují v pozdějším věku dítěte, jako jsou poruchy nervové soustavy, vývojové poruchy nebo autoimunní onemocnění. Relativně nízký počet účastníků těchto klinických studií dále limituje schopnost detekovat nežádoucích účinků.

Poslední několik let se stále častěji objevují studie, které poukazují na výrazně podceněná rizika dlouhodobých nežádoucích účinků očkování. Příklady takových studií týkajících se škodlivosti hliníku, který je častým adjuvantem v očkovacích látkách, jsou zde a zde.

Dále existují data, která poukazují na výrazně lepší zdraví úplně neočkovaných dětí ve srovnání s očkovanými dětí, viz zde nebo zde. Tato data však nebyla dosud publikována v odborném časopise.

Jinými slovy: vědecký konsensus o bezpečnosti očkování se již dávno vytratil a dosud nebyly provedeny studie, které by vědecky zkoumaly dlouhodobé nežádoucí účinky očkování.

Korupce a zdroje legitimity

Jak je pak možné, že se očkuje stále více, když bezpečnost očkování není doložená? Stát přenechal výrobu očkovacích látek a rozhodování o jejich aplikaci soukromým farmaceutickým firmám, jejichž zisk závisí na prodeji očkovacích látek.

Je logické, že tyto firmy nebudou mít zájem nezaujatě zkoumat nežádoucí účinky očkování. Důsledné vyhýbání se srovnání dlouhodobého zdraví plně očkovaných a úplně neočkovaných a absence transparentního nezaujatého výzkumu je nápadná a poukazuje k tušenému: očkování nejspíš nezvyšuje zdraví dětí, ba právě naopak.

Evropská komise ve své zprávě o boji proti korupci z roku 2014 označuje zdravotnictví za jedno ze dvou odvětví zvlášť ohrožených korupcí, a to zejména v oblasti zadávání zakázek a farmaceutického průmyslu.

Je rozhodování o očkování ohrožené korupcí i u nás? V České republice rozhoduje o očkovacím kalendáři ministr zdravotnictví, a to zejména na základě doporučení Národní očkovací komise.

Předsedou komise je hlavní hygienik, který je zároveň náměstkem ministra zdravotnictví. Členy komise jsou zástupci odborné společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, Ministerstva zdravotnictví a Státního zdravotního ústavu a jsou jmenováni na dobu neurčitou.

Rozhodování komise a ministra zdravotnictví ve věcech očkování je ve srovnání s legislativními procesy nebo se zadáváním veřejných zakázek značně neprůhledné a protikorupční opatření v očkovací politice neexistují.

Velmi věcně situaci u nás shrnuje zpráva Ligy lidských práv z roku 2012, která vyjmenovává střety zájmů v českém očkovacím prostředí a dokládá, jakým způsobem farmaceutické společnosti odměňují členy Národní očkovací komise a odborné společnosti, které tito zastupují.

Několik dalších článků, které dokládají rozsah korupce a střety zájmů v očkovacím prostředí, jsou k dispozici zde. Z těchto publikací vyplývá, že

• většina výzkumných zjištění je nepravdivá,
• farmakologie je nejvíce zkorumpovaná ze všech vědeckých disciplín, 
• polovina léčiv nepřináší žádnou přidanou hodnotu a jeden z osmi léčivých přípravků je přímo nebezpečný pro pacienta, 
• farmaceutický průmysl provádí účelově vědecké studie, které přinášejí výsledky ve prospěch jeho vlastních výrobků,
• závažná pochybení ve vědeckých článcích v oboru farmakologie nejsou korigována,
• farmaceutické společnosti vytváří články, pod které se autoři-vědci pouze podepisují,
• čelní představitelé Národní očkovací komise mají velmi blízké vazby na farmaceutický průmysl a očkovací lobby.

The Lancet

A protože potřebné podklady pro posouzení přínosu a rizik očkování buď neexistují, nebo jsou zkreslovány v důsledku korupce a špatné vědecké praxe, jsou lidé, kteří o očkování rozhodují, tímto vystaveni velkému riziku, že rozhodnou způsobem, který bude mít negativní dopad na zdraví jejich dětí a na zdraví obyvatelstva.

Této situace si rodiče začínají všímat a spoléhají se stále častěji na svůj vlastní úsudek a své vlastní přesvědčení, protože nemají důvěru v očkovací politiku.

Příkladem rozdílného subjektivního vyhodnocení rizik a přínosů očkování může být např. již zmiňované očkování MMR (proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím).

Někteří rodiče očkují své dětí proti těmto nemocem, protože hodnotí riziko nákazy a nebezpečnost nemocí jako vysoké, mimo jiné v důsledku zpráv o nedávném výskytu spalniček v Berlíně a USA.

Tito lidé zároveň věří, že riziko vážných nežádoucích účinků očkování není vysoké. Doslechli se o jistém lékaři, který o své vlastní vůli falšoval důkazy o nebezpečnosti očkování MMR a tím spustil proti-očkovací paniku.

Jiní neočkují MMR, protože četli, že za posledních deset let zemřelo v USA 108 dětí po očkování MMR, přičemž žádné dítě nezemřelo na spalničky. Uvádí také, že úmrtnost na spalničky byla téměř nulová již před zaváděním očkování MMR v 60. letech.

Doslechli se o jistém lékaři, který upozornil na možná rizika spojená s očkováním MMR a v důsledku toho byl perzekuován, navzdory skutečnosti, že jeho vědecké výsledky později byly shledány validními a replikovány.

Jak provádět studie bezpečnosti očkování?

Korupce ve společnosti se dostala i k vědeckému pojetí pravdy. Politika očkování je tvořena do značné míry v zájmu výrobců očkovacích látek, přičemž argumentem jsou pavědecké studie. Politika očkování je tvořena a podporována lidmi, kteří jsou finančně odměňováni výrobci očkovacích látek.

Stát musí začít plnit svůj úkol jako ochránce veřejného zdraví a jako první krok zajistit, aby očkování bylo doložitelně bezpečné a zajistit všechny podklady (body 1 až 6 výše), které jsou potřebné pro rozhodování o očkování založené na rozumu a ne na přesvědčení či úplatcích.

Pro zjištění dlouhodobých nežádoucích účinků očkování je potřeba provést studii bezpečnosti očkování, která porovná dlouhodobé zdraví očkovaných a neočkovaných. Taková studie může být zajištěna např. legislativně. Příkladem takového návrhu zákona může být jeden starší z USA.

Data pro takovou studii lze získat např. sběrem dat od pediatrů (ta již sbírají hygienici a SÚKL), dotazníkovým šetřením, prováděním dvojitě zaslepených studií na zvířatech, nebo analyzováním dat věkových skupin dětí u nás i v zahraničí (např. z Dánska). Takovou diskusi je třeba rozšířit.

Porovnání zdraví očkovaných a neočkovaných dětí by mělo tu přidanou hodnotu, že by zajistilo kvalitní data o zdraví dětí v České republice, např. týkající se výskytu poruch vývoje, jako jsou poruchy autistického spektra, ADHD či poruchy řeči. Na takovou informace v České republice nyní nenarazíme.

Pokud by vznikla kvalitní a transparentní studie bezpečnosti očkování, která by zkoumala dlouhodobé zdraví očkovaných a neočkovaných a pokud by byly jednoduše přístupné kvalitní informace uvedené výše, mohly by osoby, které o očkování rozhodují (rodiče, lékaři, politici a ústavní soudci) teprve rozhodovat způsobem, který by dlouhodobě zlepšil zdraví obyvatelstva.