V diskuzi o očkování se často objevuje názor, že neočkované děti jsou černými pasažéry tzv. kolektivní imunity, protože čerpají z ochrany proti nemocím, kterou společně poskytují očkovaní lidé.

Argumentaci o černém pasažérovi lze však i obrátit. Očkovaní lidé vyžadují v důsledku nežádoucích účinků očkování větší specializovanou péči než neočkovaní. Pak zbývá méně veřejných prostředků na léčení osob, které onemocní bez vlastního zapříčinění (či bez zapříčinění svých rodičů).

V tomto příspěvku výše uvedenou antagonizující argumentaci opustím a pokusím se raději vyjasnit, jaké informace potřebujeme, abychom mohli dobře rozhodovat o tom kdy očkovat. Pokusím se také vysvětlit, proč nám takové informace nejsou přístupné.

V článku s názvem „Kolektivní imunita a povinné očkování dětí: Ospravedlňuje teorie zákon?“ dospěli autoři Holland a Zachary ke zjištění, že pro každou nemoc existuje v obyvatelstvu optimální hladina (procento) očkovaných, která zajistí nejvyšší míru zdraví.

Pokud procento očkovaných klesne pod tuto hladinu (je málo očkovaných), je rozumné očkovat, jelikož riziko nákazy nemocí převáží nad rizikem nežádoucích účinků očkování.

Pokud je procento očkovaných naopak vyšší (je hodně očkovaných), převáží riziko vedlejších účinků nad ochranou, kterou očkování poskytuje, protože riziko nákazy nemocí je nízké. V takovém případě je rozumné neočkovat.

Jinými slovy: pokud je očkování bez nežádoucích účinků a zároveň je účinné a chrání proti hrozícím a nebezpečným nemocím, tak má smysl očkovat; pokud má očkování časté nebo vážné vedlejší účinky, je málo účinné nebo chrání proti málo škodlivým nemocím nebo nehrozícím chorobám, nemá smysl očkovat; a pokud nemoc není nakažlivá (např. tetanus), neexistuje žádný ochranný efekt „kolektivní imunity“, a tudíž je riziko nákazy nemocí nezávislé na proočkovanosti zbývající části obyvatelstva.

Oblast rozhodování

Kladu si otázku, zda má stát vůbec přístup ke všem následujícím zásadním parametrům, které jsou klíčové pro rozhodování, kdy má či nemá smysl očkovat:

1. účinnost očkování
2. nežádoucí účinky očkování
3. zdravotní následky nemocí, proti kterým se očkuje
4. nakažlivost nemoci
5. proočkovanost obyvatelstva
6. výskyt nemocí v okolí

Obecně jsou výše uvedené informace přístupné (pokud vůbec) pouze pro odborníky. Některá očkování (např. proti žloutence typu B) byla zavedena relativně pozdě, a tudíž nelze očekávat, že má celá populace proti této nemoci imunitu.

Z bodů výše dále neexistuje vědecký konsensus nad účinností různých očkování (krátkodobá a dlouhodobá) — neznáme tedy parametry proočkovanosti populace. Budu se zabývat zejména kvalitou informací o nežádoucích účincích očkování.

Uznávaný institut Cochrane v roce 2012 zhodnotil 4889 článků týkajících se očkování MMR (tj. očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím) a konstatoval, že „design studií a informace o výsledcích v oblasti bezpečnosti MMR vakcín jsou do značné míry nedostatečné“.

Nedostatečné jsou bohužel tím pádem i referenční studie používané Světovou zdravotnickou organizací a Evropským střediskem pro kontrolu nemocí pro vydávání doporučení ohledně očkování MMR (viz hodnocení vědeckých podkladů pro doporučení těchto dvou institucí v oblasti týkající se příčinné souvislosti mezi očkováním MMR a autismem).

Šéfredaktor prestižního lékařského časopisu The Lancet Richard Horton v dubnu 2015 konstatoval, že „velká část vědecké literatury, možná polovina, může být prostě nepravdivá,“ a že mimo jiné v důsledku této skutečnosti „směřuje věda k soumraku“.