ODS se tváří jako oživená partaj. Vytvořila nové logo — posunula ptáka doprava a upřesnila svůj postoj — nabarvila jej do hněda. Ptákem ve znaku má být zřejmě fénix: strana povstala z popela korupčních skandálů a nyní už zase mává křídly.

Nicméně tento fénix nad nápisem ODS vypadá spíše jako silueta, která odlétá pryč a vzdaluje se k horizontu. Je to vlastně reprezentativní emblém. I ODS pomalu ale jistě opouští prostor demokratického politična. Levice by ovšem neměla jen spokojeně mávat na rozloučenou. Tento prostor je nyní především její zodpovědností.

Havrani u školky

Aktivity ODS tak nechtěně připomínají film Ptáci od Alfreda Hitchcocka. Malé přímořské městečko Bodega Bay je z neznámých důvodů napadeno množstvím agresivních ptáků. ODS se zřejmě mermomocí snaží plnit úlohu tohoto rozzuřeného hejna. Z výšin politické a finanční elity se snáší na naši obec a chaoticky útočí.

V jedné scéně vede hlavní hrdinka dítě ze školy a na dětském hřišti vidí prolézačky obsypané černými havrany. Havrani mlčí a pozorují je jako potenciální oběti. Stejně tak ODS trapně číhá na matky s dětmi. Odebírají totiž sociální dávky a spadají tak do sféry „líných a mazaných“, kteří umí žít na účet těch pracovitých a schopných.

Podle ODS patří do této skupiny nezaměstnaní, matky, nepřizpůsobiví, uprchlíci i pacienti, kteří chodí k doktorovi a zbytečně tam zabírají místo. Těm všem je rozdáváno z toho, co jiní nahospodařili. Jsou to tedy „černí pasažéři, kteří se vezou na vlně sociálních dávek“. ODS má pro všechny lenochy vzkaz: „Krá, krá, nic vám nedáme.“

Sociální dávky je tedy třeba udělovat ostražitě. Každý příjemce bude pečlivě monitorován, zda si zaslouží takové vydržování státem. Hledá si dotyčný práci? Chodí děti do školy? Opravdu se dotyčná matka stará o své dítě?

Tím vším se ODS snaží zamezit přílivu „falešné solidarity“ a agresivního socialismu. Ten pouze demotivuje úspěšné a podnikavé. Je z nás totiž vytvářeno malátné stádo, které se nechává živit svým socialistickým statkářem. Právě z takového stáda se dravci z ODS snaží odlovit ty nejslabší a zároveň nejhladovější kusy.

Klovací pořádek

Fialova letka se tak dopouští klasického ideologického manévru. Zdůrazňují, že je tu mnoho schopných a aktivních jedinců, a ODS jako demokratická strana stojí za zájmy občanů. Všichni jsme na jedné lodi, všichni jsme bratři… až na některé!

Pojetí demokracie podle ODS kreslí dělicí čáru mezi občany a příjemci sociálních dávek. Demokracii a plná práva mají ti první. Ti druzí musí být vděčni za občasnou finanční podporu a bez debat se podřídit jakékoli restrikci s tím spojené. Začlenění do demokratického společenství si zaslouží jen ti, kteří mají vysoký plat a odmítají odvádět vyšší daně. Takové uspořádání má ale blíže k plutokracii.

Fašizující tendence bychom mohli číst jen jako příznak finálního stádia pomalé smrti ODS. Nicméně nesmíme spolu s ODS odsunovat na smetiště dějin i témata, kterých se nyní sama chápe. Jinak se vrátí v ještě extrémnější artikulaci. Jak připomíná Walter Benjamin: každému nárůstu fašismu předcházela nepovedená revoluce.

Neměli bychom dopustit převzetí tak zásadních oblastí do rukou krajní pravice. Solidarita, sociální stát, daně — to jsou pojmy, které jsou samy o sobě neukotvené. Plovou v politickém prostoru a čekají na své ideologické vyjádření. A zde je právě příležitost pro levicovou politiku — musí zaujmout prázdné místo, z něhož se rozhoduje o významu těchto pojmů.

Je třeba nasměrovat pojem solidarita ke všem znevýhodněným. Je třeba srozumitelně artikulovat význam sociálního státu. A také je třeba nastavit smysluplný a moderní způsob zdanění.

Především se ale musí zcela obrátit dosavadní pojmenovávání viníků současných krizí. Místo hledání „nejmenšího společného jmenovatele“ (chudých, Romů, bezdomovců a podobně) je třeba se zaměřit na „největší společné jmenovatele“. Tedy velké hráče trhu, kteří skutečně vytváří současné ekonomické struktury a její krize.

Ticho v Bodega Bay

ODS má totiž v něčem pravdu: skutečně tu jsou aktéři, které živíme z našich peněz a kteří zneužívají společenský prostor. Nejde ale o příjemce sociálních dávek.

Senátor Jaroslav Zeman apeluje na členstvo ODS, že jen kvůli dávkám na bydlení stát loni vykrvácel o 13 miliard. Zeman udává vyšší číslo, než říkají statistiky.

Ale především je tu skupina, která ročně připravuje rozpočet o nesrovnatelně vyšší sumu: 220 — 250 miliard korun. Jedná se o částky z odlivu zahraničních investic. Velké firmy a nadnárodní korporace působí na území ČR, nicméně jejich zdanění probíhá většinou mimo náš stát (nebo neprobíhá vůbec).

Stejně tak solidarita není myslitelná v pojetí, které zastává ODS. Přístup k uprchlíkům posouvají do extrémně pravicového diskurzu: navrhují nám obdobu Bostonského pití čaje: Američané chtěli být nezávislí, a proto vyházeli bedny s britským čajem do moře.

Abychom zachránili nás stát, měli bychom se prý zachovat podobně: udržet si nezávislost, nenechat si nic diktovat a vyházet uprchlíky přes palubu.

Tak bychom se ale dočkali jen smutného přetočení hegelovské teze o dějinách: každá velká událost se projevuje nejprve jako tragédie a poté jako fraška. To, co nyní chápeme spíše jako frašku (osadníci převlečení za indiány louhují v moři bedny anglického čaje), bychom mohli zažít jako bolestnou tragédii: v podobě mrtvých těl uprchlíků vyplavených na pláže s turisty.

Takto lze vypočítávat dál. Podstatné je zkrátka neproměnit podstatu témat do podoby, kterou Fiala nazývá „kapitalistickou revolucí“ — tedy obvinění a vyčlenění neúspěšných.

Levice se musí zachovat jako Mitch z Hitchcockova filmu.

V závěrečné scéně vezme starou matku, ženu i malé dítě (tedy zástupce Fialových „černých pasažérů“), obejme je a pod svou ochrannou rukou je vyvádí z domu obleženého vražednými ptáky. Před tímto gestem najednou celé hejno překvapivě a nevysvětlitelně ztichne. Dravci pozorují skupinku, která nasedá do auta a poté odjíždí do bezpečí.

Životaschopná politika nemůže následovat logiku vyloučení určitých skupin. Jejím úkolem je naopak zahrnující projekt demokratické jednoty. Musí smazat rozdělující linii mezi občany. Nadnárodní kapitál je společným ohrožením, otázka uprchlíků je obecným morálním závazkem. Jsme v tom spolu.

Musí se postavit za zájmy co nejširšího elektorátu. Musí nalézt společnou řeč nezaměstnaných i živnostníků, matek i podnikatelů. A takovými slovy pak musí artikulovat společné problémy naší současnosti.

Jen tak lze umlčet agresivní nálety na sdílený prostor. Jen tak se let krajní pravice stočí zpět do vychladlého popela.