Snad každý si dovede představit situaci ze svého života, rozhovor, který by nerad četl v hlavních českých denících. Jak by vaše soukromé rozhovory komentovaly tisíce amatérských psychologů v diskuzích pod články a na sociálních sítích, ponechávám vaší fantazii. Argumentace, že veřejnost má právo znát detaily rozhovorů Petra Nečase s Janou Nagyovou, staví ale na tom, že jejich vztah výrazně ovlivnil chod státu. Přesto však neexistuje ke zveřejnění intimních rozhovorů žádný obhajitelný důvod. Kromě navýšení čtenosti médií, které je na pospas všem chytrákům vydaly, pochopitelně.

Někteří komentátoři si všimli, že veřejné propírání odposlechů poškozuje první manželku Petra Nečase a jejich společné děti. Jiří X Doležal šel dokonce dále a zastal se i Petra Nečase s tím, že to snižuje jeho lidskou důstojnost. Ovšem zveřejnění intimních rozhovorů snižuje důstojnost také Jany Nečasové, dříve Nagyové. A na svou lidskou důstojnost má právo i ona, přestože nevzbuzuje u většiny čtenářů žádné sympatie. Jde totiž o princip.

Státní zástupce chtěl, aby hlavní líčení bylo veřejné z celkem pochopitelného důvodu, a to proto, že se v době zatýkání ozývalo hodně hlasů, které zpochybňovaly, že pro zásah byl důvod. Avšak žijeme v zemi, kde toho média využijí a zveřejní přesné přepisy na internetu, kde budou dohledatelné ještě mnoho let. Proto by bylo dobré v takových případech hledat cesty, jak aspoň z části líčení novináře vyloučit, nebo přítomným zakázat pořizovat záznam.

↗

Snad každý si dovede představit situaci ze svého života, rozhovor, který by nerad četl v hlavních českých denících. Repro z vysílání ČT

Stačilo by převyprávět

Oprostíme-li se od případu dnešních manželů Nečasových, který trochu odvádí pozornost, může být téma pochopitelnější. V jejich případě mnoho lidí totiž argumentuje tím, že byli opilí mocí, že to dobře ukazuje, jak to funguje v nejvyšších patrech politiky, když lidé nemají skrupule, a že si to prostě zaslouží. Protože normální lidi takhle přeci nemluví. Jenže zveřejnění odposlechů neměl být trest. K pochopení toho, jak to fungovalo, by stačilo převyprávět smysl rozhovorů bez detailů.

Trestem pak je odnětí svobody, které by nemělo lidem brát důstojnost víc, než je nezbytně nutné. V České republice sice výkon trestu lidskou důstojnost snižuje víc, než je nutné, potřebujeme reformu vězeňství, i proto, aby se zvýšila šance na opětovné zařazení do společnosti, ale to je jiné, byť velice závažné téma. Trochu na okraj mě napadá, že snad se o ni aktivně zaslouží právě různí politici, kteří si to na vlastní kůži vyzkouší. Bez ironie.

Odposlechy jsou a budou součástí práce policie i nadále. Proto by měly existovat standardy, jak se s nimi zachází. Skutečnost, že „unikají“ do médií, ještě než soudní líčení začne a pak se šíří, ještě než jsou obžalovaní odsouzení, se nějak neslučuje s mou představou právního státu. Ale ani nikdy potom není důvod, aby se lidé bavili nad soukromými rozhovory, které nebyly určeny jim.

Kde přesně bychom vedli hranici, kdy je takový vpád do soukromí žádoucí? Budeme se bavit nad odposlechy všech lidí, kteří jsou v politice a jsou z něčeho podezřelí? K čemu přesně nám ty detaily jsou? Abychom se utvrdili v tom, že politika korumpuje? K tomu opravdu stačí příběh v hrubých rysech, protože detaily slouží právě a jen k tomu, aby soudci mohli kvalifikovaně rozhodnout. Vždyť soudí soud, a ne rozvášnění uživatelé internetu. Nebo?