Porozumění znamená dostat se až na začátek k jádru věci. Vykoupení spočívá v tom, že nic více nemusíte dělat. Stačí to pochopit a zasmát se sám sobě.

Ve středu jsem měl plné ruce práce. Z klávesnice se skoro kouřilo, žhavil jsem emaily, vyřizoval telefony, zašel na úřad a organizoval jednotlivé kousky, ze kterých se skládá publikace recenzovaného konferenčního sborníku. Večer jsem však zapředl filosofickou diskusi se svým přítelem Pavlem.

Nějak jsme se dostali k systémové teorii. Vysvětloval jsem nechápajícímu Pavlovi jak chápat pojmy systém, prostředí, autoreference, hranice či proces rozlišování. Tehdy jsem sám pochopil, že zdrojem všeho života je paradox, který život řeší tím, že si vybere nějaký axiom a tím vymezí hranici, vydělující z prostředí systém.

V tuto chvíli doslova božského prozření se všechna vlákna propojila. Osvíceni tímto pochopením jsme šli po půlnoci spát a já jsem chvíli co chvíli odbíhal ke stolu, abych si jednotlivé střípky poznamenal.

Čtvrtek je dnem, kdy píši tento článek, touže se tak se světem podělit o pravdu, kterou jsem nazřel, prožil a kterou se tímto pokouším předat dál.

Pravda je ukryta v paradoxu

Život v paradoxu je život v Bohu: nemá žádné axiomy. To je to, co myslí Svatý Pavel, když říká, že vzkříšení Krista ruší zákon. Život v Kristu je život v Bohu — v paradoxu, bez zákona (Starého), bez příkazů, bez soudce.

Paradox přitom znamená existenci dvou vzájemně neslučitelných pravd, které přesto obě platí. Axiom je výběr jedné z pravd, vymezení hranice ustavující systém. Souvislost mezi pojmy je následná:

▪Systém předpokládá prostředí

▪Mysl předpokládá vědomí

▪Axiom předpokládá paradox

▪Řešení předpokládá problém.

Dobrá zpráva Svatého Pavla

Teorie komplexních autoreferenčních systémů je právě tak jednoduchá jako křesťanství. Proto zpátky ke Svatému Pavlu. Dobrá zpráva, kterou Pavel šířil, spočívala v tom, že vyprávěl tento vtip: Ježíš Kristus (Mesiáš prorokovaný Starým zákonem Židů) byl ukřižován a vstal z mrtvých. Kdokoli tento vtip pochopí a prohlásí, že mu věří, se stává křesťanem a může si od té doby ze zákona dělat srandu, neb se ho již netýká a nemusí se jím řídit.

Právě takto příchod Krista ruší zákon. Zákon vám nařizuje, co máte dělat. Když však pochopíte, že je jen na vás, čemu uvěříte, že máte dělat, jste vykoupeni. Je to autoreferenční systém sám, který stanovuje svojí systémovou hranici. židovský Starý Zákon, kolekce báchorek o tom, kdo jsou to Židé a podle jakých pravidel se rozhodli řídit život svého společenství, i když si ho vyprávíte po tisíce let a vaše společenství má nástroje, jak tato pravidla vynucovat, je prostě příběh jako jakýkoli jiný.

Proto mě Svatý Pavel takový úspěch u Židů. Ti byli totiž od narození vychováváni v tom, že mají svůj život řídit podle téhle kolekce báchorek. On vzal prostě jednu z nich, která byla v jeho době velice populární, a řekl: já téhle neuvěřitelné báchorce věřím. Sám Bůh mě totiž na cestě do Damašku řekl, že je to pravda a že místo toho, abych ve jménu Zákona vraždil ty, kteří se mu nepodřizují, si mohu ze Zákona dělat srandu. A od té doby to tak dělal. Byl prostě konzistentní v tom, podle čeho si vybral, že bude řídit svůj život. On sám byl důkazem toho, že lze takto žít. Žádný blesk z nebe totiž Pavla nesrazil, když veřejně zesměšňoval Starý zákon.

Vtip byl v tom, že v té době platily v Judeji dva zákony: židovský a římský. Pokud byste se měli řídit podle obou, dostávali jste se do neřešitelných situací. Něco jako kdyby na silnici platilo to, že máte jezdit zároveň vlevo i vpravo. Pavel tuhle aktuální situaci vyřešil tím, že jediné, co mají tyhle dva zákony společné, je, že ani jeden nemusíte brát vážně. Že je prostě na vás, který si vyberete.

↗

V Judeji platily dva zákony: židovský a římský, což vedlo k neřešitelným situacím. Podle Svatého Pavla tedy člověk nemusel brát ani jeden vážně. Repro Svoboda Servis

Jeho vtip pochopil jakýkoli člověk, který vnímal to, k čemu vede římské právo, které platí pro všechny obyvatele Impéria, a zároveň toleruje místní zákony. Rozdíl byl pouze v tom, že v Judeji mnohem lépe fungovala náboženská policie, takže za prohlášení, že Starý zákon je jen kolekce báchorek, a proto se jím nemusíte řídit, vás mohli klidně ukamenovat. V tom jediném spočívala síla starozákonního Boha. V tom, že byl stejný jako Římani, a vynucoval svůj zákon mečem.

Na Nový zákon lze pohlížet jako na snahu utopit tohle jednoduché a komukoli srozumitelné sdělení v kupě keců. Je to prostě takový starověký spektákl, jehož účelem je relativizovat tohle jediné pravdivé sdělení v celé bibli: je pouze na vás, čemu budete věřit a podle jakých pravidel budete řídit život svůj či svého společenství. Právě v tomto ohledu je Ježíš středem bible, stejně jako středem lidské historie, symbolizované rokem nula.

Za úspěch novozákonního spektáklu lze považovat to, že rokem nula není rokem, kdy Pavel začal šířit tenhle vtip (cca 33-34), ale rok narození Krista. Badiou říká, že Pavlovy epištoly se do kanonického vydání bible dostaly bez výrazných úprav zřejmě proto, že byly tak rozšířené a populární, že by bylo netaktické jejich existenci popřít. Prostě tam byly zařazeny tak, jak jsou a jak kolovaly mezi lidem, ale byly odsunuty na okraj, do kapitoly Skutky apoštolů, až za báchorky o Ježíšově životě a učení, o čemž Pavel prakticky nemluví. A navíc byly promíchány s dalšími texty, které se za Pavlovy pouze vydávají. Ředit, ředit, ředit! Není zřejmě jiný způsob, jak z pozice moci šířit pravdu, která tuto moc implicitně podkopává.

Dobrá zpráva současnosti

Jestliže v době okolo počátku letopočtu bylo ve východní části Římského impéria paradoxem prohlašovat, že Mesiáš jménem Ježíš přišel na svět, byl ukřižován a poté vzkříšen, tutéž paradoxní pravdu bylo třeba podat v jiných dobách a místech jinak. I Svatý Pavel dobře věděl, ke komu mluví, a proto svojí pravdu podával způsobem, který měl šanci oslovit své posluchače. Leckdy mu i nějaký čas trvalo, nežli tento způsob našel a že například Řekové, jinak řečeno tehdejší učenci a vědci, nepochopí totéž, co Židé, protože prostě žijí v jiném myšlenkovém větě.

U Židů stačilo postavit na hlavu historky, které všichni moc dobře znali. Příběhy proroků ze Starého zákona byly prostředím, kde bylo možné pochopit vtip o Ježíši, který sestoupil na zem a o jeho vzkříšení. Pavel se vyjadřoval také k tehdejším veledůležitým politických tématům, mezi které patřila otázka obřízky. Říkal: „Není to obřízka, co z vás dělá Žida, ale jestli chcete, klidně se obřezat nechejte. Můj vtip pochopí stejně jak obřezaní, jako neobřezaní a jako ženy.“

U Řeků však nemělo smysl zesměšňovat proroctví a jejich vykladače. Jejich postoj ke světu se totiž zakládal na ovládnutí toho, co jest, nikoli na výjimce z panujícího řádu. Řekové vládli moudrostí (vědou), Římané mocí (mečem). Jak se postavit moci tohoto „reálného“ univerzalismu? Pavel přišel s odzbrojujícím antifilosofickým postojem: nejsem žádný mudrc a nic nevím. Mám pouze svojí víru a ta je založena tom, že věřím pravdivosti nikterak nedoložitelné báchorky. Nebudu vás přesvědčovat důkazy, nebudu vás ke své víře nutit.

Vzkříšení Krista se vymyká panujícímu řádu. Je to čistá událost, otevření nové epochy, transformace vztahů mezi možným a nemožným. Víra ve vzkříšeného Krista, která sama o sobě vyvazuje z moci jakéhokoli zákona, je prostě skandál, na kterém ztroskotá jakékoli rozumové zdůvodňování. Podle Pavla to dokonce znamená, že žádná křesťanská filosofie prostě není možná. Život v Kristu je život v nesmyslu. Čistý zen.

Zamysleme se však raději nad tím, jak Pavlův vtip vyjádřit dnes. Není ono tím nejpodvratnějším způsobem prostě prohlašovat, že Ježíš stále žije? Byl přeci vzkříšen! Co by dělal na nebesích? A proč by nás měl proboha soudit? Prostě tu už asi tak 2015 let žije mezi námi. A poslední dobou se mu dokonce zalíbilo V Česku, kde vystupuje pod pseudonymem Jára Cimrman. A aby nevzbuzoval příliš velké pozdvižení, tváří se trochu mladší, prý je mu tak 131-136 let. Jako pravý, největší a nefalšovaný Čech se údajně narodil ve Vídni. A kolekce historek z jeho života je tou nejlepší charakteristikou nejen jakéhokoli Čecha, ale člověka vůbec.

To, že poselství Svatého Pavla, dobrá a osvobozující zpráva, spočívající v cimrmanovském smyslu pro humor, v Česku stále žije, a že přes všechny statistiky dokazující většinový ateismus, jsou Češi hluboce věřící nositelé Pavlovy zvěsti, dokazuje i následující vtip, ilustrující princip univerzalismu:

V Česku jsme si všichni rovni — Čech, Rom i Babiš. Rovnost spočívá v tom, že ani jeden neplatí daně. Rom nemá žádné zdanitelné příjmy. Čech se buď jako OSVČ vejde do odečitatelného základu, daně si odečte z nákladů, anebo přesune svojí firmu do daňového ráje. Babiš to vyřešil tak, že jako ministr financí dohlíží sám na sebe, a to že při tom nepodvádí, to střeží hned několik hlídacích psů demokracie, které si za tímto účelem koupil. Autoreference v praxi.

Pokud jste tento vtip nepochopili, vždy se můžete vykoupit (a tedy i začlenit do zdejšího společenství) tím, že uvěříte na Járu Cimrmana a budete zvěstovat jeho skutky pohanům. Ty poznáte tak, že berou svět i sebe sama příliš vážně. Dobrá zpráva je přitom ta, že smát se může každý. Vždyť víte, bude líp!

Alan Badiou: Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu. Svoboda Servis, Praha 2010. 98 stran.