Dobrá zpráva: Ježíš žije! V Česku pod pseudonymem Jára Cimrman
Pavel HolubecPavel Holubec uvažuje o nečekaných kontextech knihy Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu od Alaina Badioua. Ježíškovo vzkříšení je vtip, jeho pochopení je Událost.
Porozumění znamená dostat se až na začátek k jádru věci. Vykoupení spočívá v tom, že nic více nemusíte dělat. Stačí to pochopit a zasmát se sám sobě.
Ve středu jsem měl plné ruce práce. Z klávesnice se skoro kouřilo, žhavil jsem emaily, vyřizoval telefony, zašel na úřad a organizoval jednotlivé kousky, ze kterých se skládá publikace recenzovaného konferenčního sborníku. Večer jsem však zapředl filosofickou diskusi se svým přítelem Pavlem.
Nějak jsme se dostali k systémové teorii. Vysvětloval jsem nechápajícímu Pavlovi jak chápat pojmy systém, prostředí, autoreference, hranice či proces rozlišování. Tehdy jsem sám pochopil, že zdrojem všeho života je paradox, který život řeší tím, že si vybere nějaký axiom a tím vymezí hranici, vydělující z prostředí systém.
V tuto chvíli doslova božského prozření se všechna vlákna propojila. Osvíceni tímto pochopením jsme šli po půlnoci spát a já jsem chvíli co chvíli odbíhal ke stolu, abych si jednotlivé střípky poznamenal.
Čtvrtek je dnem, kdy píši tento článek, touže se tak se světem podělit o pravdu, kterou jsem nazřel, prožil a kterou se tímto pokouším předat dál.
Pravda je ukryta v paradoxu
Život v paradoxu je život v Bohu: nemá žádné axiomy. To je to, co myslí Svatý Pavel, když říká, že vzkříšení Krista ruší zákon. Život v Kristu je život v Bohu — v paradoxu, bez zákona (Starého), bez příkazů, bez soudce.
Paradox přitom znamená existenci dvou vzájemně neslučitelných pravd, které přesto obě platí. Axiom je výběr jedné z pravd, vymezení hranice ustavující systém. Souvislost mezi pojmy je následná:
▪Systém předpokládá prostředí
▪Mysl předpokládá vědomí
Vykládat Ježíše tím způsobem, že on představoval naprosté vyvázání se z jakékoli odpovědnosti vůči vyššímu mravnímu zákonu, v tom smyslu, že to v co věřím a co dělám je jenom záležitostí mé vlastní libovůle, je i v současné době až extrémně povrchním přístupem. Ježíš byl v podstatě naprostým opakem toho, co mu autor podsouvá.
Paradox je nesporně obsažen v myšlení apoštola Pavla - odporuje dvouhodnotové logice.
Pokud budeme vykládat Ježíšův výrok hegelovsky, potom naplnění Zákona, je zároveň zrušení Zákona (aufheben), ale i pozvednutí na vyšší úroveň.
Interpretace pana Poláčka je legitimní, ala sama o sobě nevyvrací humorně paradoxní výklad Badiou - Pavel - Holubec.
Proč považoval za kořen všeho zla v křesťanství apoštola Pavla Nietzsche (Antikrist)?
To, co Nietzsche Pavlovi neodpustil, není ani tak skutečnost, že Pavel chtěl Nicotu, nýbrž že nás zbavil oněch neblahých "národních Bohů" a že vytvořil teorii subjektu, který, jak to Nietzsche velmi přesně - byť se znechucením - říká, je univerzálním "povstalcem proti všemu privilegovanému".
Ježíš zrušil - přesně vzato - nikoli Zákon, nýbrž z á k o n y: právě jenom ony ustrnulé kodifikované litery náboženských předpisů a rituálů, pod jejichž zkostnatělou vrstvou se už dávno ztratil samotný univerzální Zákon pravého bytí a žití. Je to právě tento původní Zákon, který Ježíš zachovává a obnovuje, na vyšší úrovni.
Do jaké míry je Ježíš kompatibilní s Járou (da) Cimrmanem? - Netroufám si tvrdit, do jaké míry měl Ježíš smysl pro humor; ale principiálně bych to nepovažoval za nijak vyloučené. Spíš jde o to, jakým způsobem chápeme českého Cimrmana - jestli jenom jako destruktivní, dadaistický element, anebo jestli za jeho postavou chceme spatřovat něco více. Snad právě nějakou tu pečlivě ukrývanou dialektiku - že humorem a jeho zdánlivou destrukcí se poukazuje na věci vážné a závažné.
Svatý Pavel je symbolem reformace a návratu k původnímu smyslu křesťanství, které mělo v dějinách stálou tendenci deformovat se ve prospěch mocných.
Jinak řečeno: vtip je událostní místo, smích je Událost sama. Čili, ačkoli je vyřčení vtipu předpokladem smíchu, smích není nutný důsledek vtipu, nevyplývá z něj, neruší vtip, ani ho nepřekonává, odvíjí se čistě od „milosti“ pochopení vtipu.
(Tímto bych chtěl zároveň před závorku vytknout to, že editor mi celou první část textu vypustil, čímž došlo k dosti zásadnímu posunu toho, oč mi tímto článem šlo. Tuto "běžnou editorskou práci" považuji za zcela srovnatelnou s tím, jak oficiální církev naložila se Svatým Pavlem. Nejspíš se k tomu ještě vyjádřím v nějakém dalším článku.)
Co se té problematiky Ježíšova ukřižování a - hypotetického - zmrtvýchvstání týče, tak o tom jsem se podrobněji rozepsal pod textem D. Soukupa: "Proč nejsem husita".
V krátkosti: v daném bodě bych souhlasil s Badiouem, že zde se skutečně nejedná o vztah dialektický (opravdu ne všechno co nějak stojí vedle sebe má co dělat s dialektikou). Dialektika se zabývá věcmi podstatnými, a tím podle mého přesvědčení onen mýtus o zmrtvýchvstání skutečně není.
Ale stejně tak onen vztah mezi vtipem jakožto "událostním místem" a smíchem jakožto "Událostí" není ani vztahem dialektickým, ale ani vztahem podstatným. Smích sám je totiž jenom efemérní záležitostí, svým způsobem jenom pohybem bránice. To co je zde skutečně podstatné, je nikoli smích sám, nýbrž p o c h o p e n í vtipu - jakožto nového, osvobozujícího pohledu na o sobě vážné záležitosti lidského žití.