Zrovna v těchto dnech můžeme chodit světem nepozorně, s hlavou nabitou koncepcemi a bez kontaktu s realitou. Anebo si můžeme všímat prvních náznaků jara. Roční doby určené astronomy podle rovnodenností a slunovratů jsou spíš teoretické. Naproti tomu meteorologické jaro tvoří měsíce, které běžně chápeme jako jarní: březen, duben, květen. Jsme už tedy v něm.

Nechci se omezit na banální srovnání sil života vítězících nad zimní vládou smrti se šancemi v lidském životě. Chci upozornit na malý zázrak, kterým jsou květy některých keřů, které už vykvetly, např. zimolez. Brzy nato vykvete hloh a zlatice. Nebo už vidíme dřeviny, na kterých vyrážejí první zelené lístky. Ještě před pár dny větve uzavírala tvrdá kůra. A najednou něco tak jemného a křehkého propíchne a prořízne tvrdou kůru a propracuje se to k životu. Je to až k nevíře a stálo by za to pozorovat každou fázi uplatňování této síly slabých lístků.

A právě to mi připomíná současnou situaci. Všechno je takové zimní. Všechno v politice jakoby bylo pod vládou sil temnoty a smrti. Mohli bychom opět přijít s výčtem, který by zahrnoval konflikt na východní Ukrajině a mohutnou expanzi zločinecké organizace, která si říká Islámský stát a zatím marné snahy uvolnit její smrtící stisk.

V domácím prostředí nemůžeme přehlédnout, že muž v čele státu, který se občas prohlašuje za levicového politika, veřejně zesměšňuje nebo hanobí při různých příležitostech menšinové skupiny, jako jsou muslimové, přistěhovalci, zdravotně postižení nebo sexuální menšiny. Naposledy se proslavil domněle vtipným bonmotem: Smrt abstinentům a vegetariánům. Vytváří tak prostředí nedůvěry a obav.

Jako hrozba v domácím prostředí vyzněl sjezd politického hnutí ANO, které se po období tápání jasně přihlásilo k pravicovému, třebaže (na rozdíl od TOP 09 a končící ODS) liberálnímu programu. Přestalo se mu líbit, že při téměř stejném volebním výsledku v říjnu 2013 je na vedlejší koleji a agendu vládní politiky určuje ČSSD s tím, že koaliční spojenci spíše souhlasí nebo nesouhlasí a přispívají k mírné modifikaci sociálně demokratických programových bodů.

Fraškou byla volba předsedy. Hra na demokracii ve straně byla nedůstojná a Andrej Babiš se ukázal jako faktický majitel hnutí. Jako ve firmě pracovníci bohužel vedení obvykle nevolí (s výjimkou nejdemokratičtějších států), tak i volba předsedy byla formální, bez protikandidátů a se skončila stoprocentním výsledkem. Chce-li Babiš řídit stát jako firmu, což výslovně potvrzuje, tedy diktátorsky, nemůžeme se divit, že tak řídí i své politické zázemí.

A přece, nevládne beznaděj. Kolem Ukrajiny se rozhostilo křehké příměří, zúčastněné strany jsou ostražité, každý je připraven přestat s plněním v Minsku dohodnutých kroků a pokračovat v násilí. Ale klasická mocenská politika sehrála svou tradiční pozitivní roli. Bipolární svět rozdělený železnou oponou a vyvážený nukleární hrozbou je sice už za námi, ale pořád je tu šílený potenciál schopný vyhubit veškerý život na zemi a proto jsou strany rozumně opatrné a ochotné ke kompromisům. Jemný, křehký mír jakoby se propracovával skrz pancíře těžkých zbraní a ujímal se iniciativy.

Kolem Islámského státu se rozšiřuje spojenectví sil, které jsou ochotny, a doufejme, že i schopny zastavit jeho násilí. Svá lokální vítězství slaví kurdský lid, který pochopil strategii a taktiku Islámského státu, vytlačil jeho bojovníky např. ze svého centra Kobane a nastoluje demokratické poměry zahrnující rovnost náboženství a pohlaví. K neformální koalici se připojilo Jordánsko. Možná někde v hluboké konspiraci vzniká tiché spojenectví USA a Íránu proti IS. Uvidíme, zda smrtelné sevření náboženských fanatiků povolí a prosadí se síly života.

Ani v domácích poměrech nejsme bez šance. Proti prezidentovi zpochybňujícímu ústavně zaručené demokratické principy nás chrání Ústava. Práv nás zbavit nemůže, může nám jen dělat mezinárodní ostudu. A v nesouhlasu s jeho posledními kroky spojili síly lidé z různých částí politického spektra podobně jako v listopadu 2013 na obranu řádně zvoleného vedení sociální demokracie proti spiklencům.

Současný systém má demokratickou fasádu, ale v hloubce je oligarchií, nikoli zatím vládou konkrétních oligarchů jako v Rusku a na Ukrajině, ale je výrazem společného zájmu této společenské skupiny. Babišův nástup do vysoké politiky znamenal otevřené nastolení oligarchické moci. Jeho vnitrostranické postupy ukazují, že není třeba vládu zastírat demokratickými programy a procedurami.

Stoprocentní výsledek volby předsedy opravdu nelze nazvat než fraškou. I komunisté svou totální moc ve státě maskovali výsledkem kolem 98 %. Ale ani zde nemusíme zoufat. Hnutí ANO přišlo s politikou bez politiky, s politikou profesionálů a nikoli politiků. Reálná účast na politice je však vede k politickému chování. Rozvrat koalice by znamenal jejich odchod z vlády a volební úspěch, který by jim zaručil první pozici, není jistý.

Sympatie voličů se podle všeho posouvají. A i v takové situaci by byli odkázáni na politické partnery. Pokud tedy chtějí v koalici být, musí dodržovat jistá pravidla. A jednotliví politici ANO ve vládě jsou reálnými politiky, které nemusíme hodnotit jen podle Babišových politických kroků. Máme tedy naději se propracovat skrz odpor k pokračování aspoň relativně demokratické a sociální politiky.

Smíme snad aspoň doufat, že jaro bude inspirací a že přinese nové naděje v mezinárodní a domácí politice.