Čeští i evropští politici a veřejnost toho o norském systému moc nevědí, a tak se často mylně domnívají, že norský systém je naprosto bezchybný a chyba může být pouze na straně české rodiny Michálákových. Proto je dobré znát několik důležitých faktů, které vymýtí doposavad uváděné mýty o Norsku, které je v oblasti sociální ochrany dětí nejvyspělejší zemí na světě.

Prvně bych rád vyvrátit u nás stále opakovaný mýtus o tom, že současný systém funguje v Norsku více jak padesát let. Opak je pravdou. Barnevernet byl založen v roce 1992 na základě zákona o prospěchu dětí. Úkolem mělo být „přispět k zajištění toho, aby dítěti byly zajištěny zdravé podmínky a příležitosti pro rozvoj pomocí zajištění poradenství, vedení a asistence“. V případě potřeby může Barnevernet zajistit asistenci rodině a dítěti.

Původně zákon o Barnevernetu uváděl, že dojde-li u dítěte k problémům s chováním, mohou úřady rozhodnout, že rodičovská podpůrní opatření za účelem snížení problémů s chováním mohou být uplatněna i proti vůli dítěte a jeho rodině. Opatření na rodičovskou podporu bez souhlasu dětí nemohou být uplatňována déle než šest měsíců od rozhodnutí příslušného orgánu. A zde se nachází kámen úrazu, od kterého se odvíjí současná velká moc Barnevernetu.

Pokud totiž mají být splněny podmínky a potřeby dítěte, nemohou být zajištěny jiným způsobem, než je možné umístění dětí do pěstounské péče, ústavu či centra péče o nezletilé. Nicméně pokud se má za to, že se rodiče nemohou odpovídajícím způsobem postarat po delší dobu, mělo by se urychleně zvážit umístění dětí v jiné rodině. Barnevernet měl původně rodiny pozorovat a zkoušet nápravu v biologických rodinách.

V příslušném zákoně se dokonce uvádí, že Barnevernet vytyčí časově omezený plán opatření. Barnevernet má sledovat vývoj u dítěte a rodičů a vyhodnotit, zda poskytovaná péče je dostatečná či zda jsou další relevantní opatření nutná, nebo dokonce existují důvody pro umístění dítěte do péče. Plán opatření by měl být vyhodnocený na pravidelné bázi.

Skvělá teorie, odlišná praxe

Barnevernet je ze zákona povinen, než dítě odebere, pomoci biologické rodině a má sledovat vývoj v rodině. V praxi se ale v mnoha případech tento krok přeskočí a dítě je rovnou umístěno do pěstounské rodiny. V tom také spočívá celý problém Barnevernetu. Podstata systému je popsána v již citovaném rozhovoru s Andrejem Ruščákem a níže jsou uvedeny klíčové pasáže.

Zákon byl napsán velmi naivně a nepředpokládalo se, že by se některé z ustanovení porušilo. Nad Barnevernetem tak není žádná účinná kontrola, a lze proto říci, že má fakticky neomezenou moc: „Zákon o Barnevernetu je napsaný hodně naivně. Vznikl po skandálním případu utýraných dětí. Veřejnost byla pobouřena a chtěla změnu. A právě velká nezávislost měla sloužit k tomu, aby si například slavné a vysoce postavené osobnosti nedokázaly prosadit beztrestnost.“

Po jedné hrůzné kauze usmrceného dítěte před sedmi lety byl tlak na to, aby Barnevernet odebíral děti raději preventivně, aby se zabránilo podobným případům: „Před sedmi lety žilo Norsko kauzou chlapce jménem Christopher, byl neuvěřitelným způsobem utýrán, hluboce podvyživený, umřel na katastrofální zanedbání. Reakce médií a veřejnosti vůči Barnevernetu byla extrémní, ale zasloužená. Tlak směřoval na to, aby se děti raději odebíraly. Pro jistotu, aby nebyl průšvih. Zažila se věta „o jednou více je lepší než o jednou méně“. Je to vysloveně preventivní opatření.“

Další problém spočívá také v celkové nekompetentnosti pracovníků/pracovnic Barnevernetu: „Pracovníci Barnevernetu nebývají úplně empatičtí a ani nejchytřejší. Mají poměrně hodně přímočaré myšlení a velmi často o dětech rodičů rozhodují čerstvé absolventky bakalářského oboru nadopované ze školy tím, že biologické vztahy nic neznamenají a s pocitem, že mohou všechno. Že tím budou konat dobro. To je vražedná kombinace.“

Jde o uzavřený systém s minimem právních záruk

Barnevernet funguje takovým způsobem, že v každé obci je samostatný úřad, který je zřizován ze zákona. Je financovaný obcemi, které ale nemají na jeho provoz dostatek peněz, proto musí být financovaný z komunálních poplatků. Za posledních dvacet let vzrostl počet odebraných dětí o 200 %! Problémem bránícím nápravě je nekritická důvěra Norů v prospěšnost Barnevernetu.

Systém ochrany dětí v Norsku popisuje norský novinář Yngvar Brenna žijící v České republice následujícími slovy: „Jde o uzavřený systém s minimem právních záruk, někdy jde skoro až o bezpráví vyplývající z posuzování a rozhodování tzv. znalců-přisluhovačů bez vlastního názoru a sepisujících doporučení a podklady, mnohdy aniž by děti a rodiče viděli. Tito lidé tak udržují status quo systému, a to navzdory rozsáhlé dokumentaci, např. na řadě norských serverů o slábnoucí důvěře v tento systém především ze strany těch přímo dotčených.“

A tak v systému zůstává stále více rodičů a dětí, které rozhodně nelze označit za tyrany nebo pachatele jakéhokoliv bezpráví na dětech. Že se o tématu v samotném Norsku téměř nehovoří, svědčí i fakt, že teprve poslední měsíce se v tamních médiích opakují poměrně nové informace o různých kauzách a přešlapech tamních sociálních pracovníků, kteří mívají agresivní sklony nebo nedostatečné vzdělání.

A i proto se část Norů v posledních letech začala klonit k názoru, že je potřeba tento systém změnit a zavést nad tamní sociálkou kontrolu. Věřme, že se to co nejdříve podaří. V sázce je nejen dobrá reputace Norska…