Čeští i evropští politici a veřejnost toho o norském systému moc nevědí, a tak se často mylně domnívají, že norský systém je naprosto bezchybný a chyba může být pouze na straně české rodiny Michálákových. Proto je dobré znát několik důležitých faktů, které vymýtí doposavad uváděné mýty o Norsku, které je v oblasti sociální ochrany dětí nejvyspělejší zemí na světě.

Prvně bych rád vyvrátit u nás stále opakovaný mýtus o tom, že současný systém funguje v Norsku více jak padesát let. Opak je pravdou. Barnevernet byl založen v roce 1992 na základě zákona o prospěchu dětí. Úkolem mělo být „přispět k zajištění toho, aby dítěti byly zajištěny zdravé podmínky a příležitosti pro rozvoj pomocí zajištění poradenství, vedení a asistence“. V případě potřeby může Barnevernet zajistit asistenci rodině a dítěti.

Původně zákon o Barnevernetu uváděl, že dojde-li u dítěte k problémům s chováním, mohou úřady rozhodnout, že rodičovská podpůrní opatření za účelem snížení problémů s chováním mohou být uplatněna i proti vůli dítěte a jeho rodině. Opatření na rodičovskou podporu bez souhlasu dětí nemohou být uplatňována déle než šest měsíců od rozhodnutí příslušného orgánu. A zde se nachází kámen úrazu, od kterého se odvíjí současná velká moc Barnevernetu.