Blýská se na časy. Mezi politiky dlouho nebyla tak příznivá atmosféra pro změnu mediální legislativy. Může dojít i na náměty, jež lze slýchat už od televizní krize na počátku tisíciletí. Nejvážnější výhrady nakonec zaznívají od samotných médií veřejné služby. Ani to ale není na škodu — pakliže poukazují například na potřebu indexovat koncesionářské poplatky nebo regulovat vlastnictví soukromých médií.

Ředitelé České televize Petr Dvořák a Českého rozhlasu Peter Duhan mají pravdu, když varují před monopolizací médií nebo žádají větší pozornost věnovanou křížení vlastnictví různých typů sdělovacích prostředků. Pokud by si média rozdělili dva nebo tři vlastníci (Babiš, Bakala, Křetínský), mohly by být namístě úvahy o deformování tržního prostředí a svobodného přístupu k informacím. Dokonce ani alternativní prostředí internetu nemusí být spolehlivou pojistkou.

Tím víc pak vzrůstá role České televize a Českého rozhlasu. Jejich rozvoj by měl být společenskou prioritou. Novela zákonů o České televizi a Českém rozhlase však také počítá se změnou kompetencí a výběru rad, jež dohlížejí na chod médií veřejné služby.

Dnes členy rady ČT a ČRo volí Sněmovna a je jich celkem dvacet čtyři, nově by jich bylo přes čtyřicet. Nevybírala by je již Sněmovna, ale veřejné instituce nebo politické strany.

V pracovním návrhu ministerstva kultury jsou uvedeny Akademie věd ČR, Asociace krajů České republiky, Svaz měst a obcí ČR, Rada vysokých škol, Českomoravská konfederace odborových svazů, Syndikát novinářů ČR, Česká unie sportu, Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, Česká ženská lobby, Český helsinský výbor, Svaz průmyslu a dopravy ČR, Asociace producentů v audiovizi, Český filmový a televizní svaz FITES, Ekumenická rada církví, Církev římskokatolická, Asociace profesionálních divadel ČR, Veřejný ochránce práv, Zelený kruh, Unie orchestrálních hudebníků ČR a Rada seniorů.

Na hospodaření televize a rozhlasu by dohlížely Správní rada ČT a Správní rada ČRo. Ty by měly celkem čtrnáct členů, kteří by dozorovali především ekonomické aktivity — a posvítili si ať už na toky peněz, či na nakládání s majetkem.

Tři členy by do Správní rady nominovala Rada ČT/ČRo, dva členy odbory, jednoho člena by volila Sněmovna a jednoho Senát. Zatímco členové „rad moudrých“ by byli kultivovanou laickou kontrolou, členové správních rad by museli mít vysokoškolské vzdělání v oboru ekonomie, práva nebo médií a nejméně tři roky praxe v oboru. Nebo nejméně desetiletou praxi a vysokoškolské vzdělání v jiném než uvedeném oboru.

↗

Podle Petra Dvořáka jsou v mediálním zákoně jiná témata, která by se měla řešit daleko více. Foto repro ČT

Tento model je inspirován německým vzorem. Jsou ale i jiné alternativy. Například volba členů „diváckých rad“ všemi oprávněnými voliči. Podobně by šlo vybírat třeba dozorčí radu Všeobecné zdravotní pojišťovny nebo Radu Ústavu pro studium totalitních režimů (jejímž jsem členem). Jen by bylo nutné povzbudit apetýt občanů navštěvovat volební místnosti.

Podstatné je zajistit, aby politické strany hrály nulovou nebo jen dílčí roli při výběru rad institucí s veřejnoprávním charakterem. Dnešní způsob, kdy navrhují občanská sdružení a volí poslanci (či v případě ÚSTR senátoři), je neupřímný a dlouhodobě neudržitelný. Veřejná kontrola se nemusí nutně rovnat kontrole politické.

Námitky vedení České televize nebo Českého rozhlasu lze vysvětlit pohodlností: nechce se jim zvykat na nová organizační schémata. Navíc by rady byly nejenom více autonomní na politicích, ale i disponovaly silnějším postavením vůči ředitelům. Zlí jazykové dokonce podotýkají, že v případě ČT si ředitel Dvořák značnou část stávající rady již ochočil — ke spokojenosti svojí, radních i partají.

Námitky má také předseda Rady ČT Jaroslav Dědič: „Pro radu jsou nejdůležitější odborníci, kteří nebudou zastupovat jen vlastní zájmy.“ Podle Dvořáka „jsou v mediálním zákoně jiná témata, která by se měla řešit daleko více.“ Již v loňském roce uvedl, že zákonná regulace České televize a Českého rozhlasu by měla zahrnovat prakticky jen dvě věci: kontrolu dodržování zákonů a jejich kodexů a garanci nezávislosti politické, ekonomické, manažerské i mediálních rad.

Ale, marná sláva, ČSSD v osobě první náměstkyně ministra kultury Kateřiny Kalistové spustila přípravu změn, ANO kudy chodí, tudy brojí za „depolitizaci“, a KDU-ČSL požaduje zvýšit vliv veřejnosti a posílit nezávislost rad.

Kateřina Kalistová vytasila též argument těžkého kalibru: „Při systému, jak existuje volba rad dnes, tedy zastřená nominace subjekty občanské společnosti, do budoucna hrozí, že při masivnějším nástupu některých populistických subjektů na politické scéně, že dojde k vychýlení plurality ve složení rad, což by mohlo mít neblahý dopad na regulaci a kontrolu České televize a Českého rozhlasu.“

Ono už dnes má člověk občas pocit, že prsty politiků či PR agentur jsou tuze dlouhé. To si pak zaslouží, aby po nich bylo klepnuto. Taková ODS v minulosti ústy Václava Klause či Miroslavy Němcové hovořila o různých typech a modifikacích vládních vlnek.

V poslední době sledujeme také posedlost prezidenta Zemana éterem a obrazovkou. Po neochotě vysílat Hovory z Lán naživo byl Český rozhlas dokonce kritizován mnohými poslanci — za to, že je ústavním činitelům bráněno v přímém a nesestříhaném projevu. Zkrátka chtěli by být rovnější mezi rovnými.

Za daných okolností potřeba, aby média veřejné služby byla nezaujatě zaštítěna významnými individualitami nebo rovnou oprávněnými voliči, strmě stoupá.