Snění o „vládní vlnce“ je nejspíš věčné a neodvratitelné. Kdysi jím prosluli politici ODS, namátkou Václav Klaus a Miroslava Němcová. Média veřejné služby by ale nejspíš měla ráda pod palcem kdejaká strana. To ona nejzevrubněji informují o politickém dění a spolupodílejí se na utváření názorů diváků-posluchačů-voličů.

Někdy si politici neberou servítky, jindy projevují svoje tužby nepřímo, třeba i intuitivně. Nejčastěji chtějí hovořit novinářům do jejich práce nebo pro veřejnoprávní média plánují velké organizační manévry. Naposledy se ústy poslance, předsedy volebního výboru Sněmovny, bývalého žurnalisty Martina Komárka ozvalo hnutí ANO, jehož šéf Andrej Babiš už vedle komerčního rádia a televize vlastní i dva zpravodajské deníky, MF DNES a Lidové noviny.

Nejprve dostal Martin Komárek nápad, aby ředitelé České televize a Českého rozhlasu Petr Dvořák a Peter Duhan napochodovali na sněmovní kobereček, hájili a vysvětlovali zpravodajství z ukrajinské krize. Panu poslanci připadalo nevyvážené, na rozdíl například od zpravodajství britské BBC.

Závidím všem, kdo si v této věci troufají vynášet silné soudy. Moskevská propaganda má v České republice velmi vstřícné publikum, ovšem určitě nezahálí ani propaganda druhé strany (Kyjeva a Washingtonu). Nejlépe je udělat si vlastní obrázek naživo. Nebo dát na naše krajany, kteří se dostali „na místo“, včetně zpravodajů Českého rozhlasu a České televize. Těch se na Ukrajině vystřídala spousta. A těžko věřit, že by vysílali podle něčího zadání.

Což pochopitelně nevylučuje, že mohli vkládat do reportáží svoji interpretaci, svůj pohled na svět. Ideologizace zpravodajství samotnými redaktory u nás bohužel není zřídkavý jev. Ve srovnání se zahraničními médii jsem ale nezískal dojem, že by nás chtěli čeští novináři o nějakou zásadní informaci připravit.

Pokud měl poslanec Komárek nějaké zásadní námitky k vysílání, mohl se obrátit na Radu České televize či Radu Českého rozhlasu, stejně jako každý smrtelník. Těmto orgánům se mají ředitelé zpovídat, nikoli poslancům. Pánové Dvořák a Duhan nenaletěli: Komárkovu iniciativu odmítli s tím, že by diváci (posluchači) přišli o jistotu, že redakční rozhodnutí nepodléhají žádným vnějším zájmům a politickým tlakům.

Zajímá vás reakce mediálního magnáta, vicepremiéra a předsedy Andreje Babiše? Byla typicky ležérní: „Já se tématům médií vyhýbávám a v podstatě to neřeším.“ To je pěkné, ale Babišův klid je jen hraný. Jen o dvou politicích se napevno ví, že když se mu práce novinářů nelíbí, zvednou telefon a vylijí si srdce — prvním je Miroslav Kalousek (TOP 09), druhým Andrej Babiš.

Další Komárkův záměr není za mák originální. O sloučení Českého rozhlasu s Českou televizí se mluví už léta. Říká se, že by se tím ušetřilo — na provozních výdajích, ale třeba i na zpravodajích nebo chodu webových stránek. A na to by Babiš určitě slyšel. Ale také by hrozila centralizace kontroly a politických zásahů.

Dvě média veřejné služby znamenají dvojí pohled na svět a nekonfrontační konkurenci. Jeden mediální dům by hrozil sklonem ke kázání, k patentu na pravdu. I k povolnosti, k lehčímu zkrocení od politiků. Na Slovensku by mohli vyprávět… A co teprve, kdyby někdo chtěl veřejnoprávní rozhlas spojený s televizí nejprve zestátnit a poté výhodně privatizovat?

Martin Komárek se ovšem dočkal ve Sněmovně zastání. Nejen od Vítězslava Jandáka (ČSSD), který by integroval už dávno, ale i Zdeňka Stanjury (ODS) a Vladimíra Koníčka (KSČM). Střízlivější z poslanců však připouštějí, že jde o běh na dlouhou trať, kterému musí předcházet zevrubná diskuse. Ještě že tak. Pokud by k ní byli přizváni i mediální teoretici, slyšeli by politici, že nejvíc by pro média udělali, kdyby do jejich chodu nezasahovali.

Úplně stačí dnešní nepovedený — především neprůhledný - model výběru rad coby kontrolních orgánů. Vlastně ještě jednu prospěšnou věc by mohli zákonodárci vykonat: urychlit přijetí normy, která by Českému rozhlasu umožnila vysílat na další VKV frekvenci, aby stanice Český rozhlas Plus nemusela trvale hostovat na kmitočtu pražské Reginy nebo v šumu středních vln.

Bývalý novinář Komárek se rozhodl nebýt vyslancem, obhájcem stavu, ze kterého přišel a ke kterému byl dosud loajální, ale naopak kritikem znalým mediálního prostředí. Samo o sobě by to zasloužilo potlesk. To by ale musel rozebírat editoriální práci či promyšleně navrhovat legislativní úpravy podle úspěšných zahraničních vzorů, nikoli ukazovat před zástupci Českého rozhlasu a České televize svaly. Takto jen budí dojem, že by neduhy médií veřejné služby chtěl odstraňovat zapojením samozvaných léčitelů z politické scény. Těch, co nedokáží ani pořádně odvádět svoji vlastní práci.