Když člověku začnou umírat rodinní příslušníci, nastane mu období procházení pozůstalostí. V naší rodině to dělám už po několikáté, a to, prosím, její příslušníci nebyli žádní velcí archiváři ani sběratelé, několikrát jsme se stěhovali a tak zůstaly jen věci, na kterých mým předkům opravdu záleželo. A stejně — nacházím nesmyslné cetky, nemající žádnou cenu, o nichž mi nikdo nevyprávěl, takže neznám ani cenu vzpomínky.

Takovou věc bych vyhodila, ale kdykoli to zkusím udělat, zarazí mi ruku otázka, proč si to matka (či někdo z rodiny před ní) schovala? A s tím i pochybnost, zda vyhozením věci (včetně písemností) nezničím nějaký článek životního řetězu, který spočívá jen v této věci a jiných zpráv o něm není. Někdy na to přijdu, jindy ne.

Tak například soubor černobílých pohlednic, které v roce 1954 posílal mé tetě její budoucí manžel. Byl o šestnáct let starší než ona a jezdil po celém tehdejším Československu jako zkušební řidič, myslím, že pro podnik Mototechna.

Jejich manželství pro tetu nebylo nijak šťastné, nerozuměla jsem tomu, proč si schovává pohlednice, na nichž jsou krátké, neobratně veršované texty s humorem tak nějak cesťácky přízemním. Smysl těch pohlednic jsem pochopila, až když jsem se rozhodla je vyhodit, respektive prodat do antikvariátu. Přesněji řečeno až když mě s nimi odmítli, že pohlednice z 50. let z Československa jsou málo sběratelsky zajímavé.

Mohla jsem je hned před tím antikvariátem v Nuslích hodit do popelnice, ale to mi přece jen nedalo. Doma jsem si je znovu prohlédla, už mě nezajímaly nevalné texty od mého strýce, ale zadívala jsem se pozorně na ty obrázky. A zjistila jsem, že je na nich zachycen obraz země v 50. letech 20. století s velikou fotografickou dovedností a smyslem pro to, co je v krajině podstatné. Nikdy jsem neviděla Olomouc tak, jak ji vidím na celkovém pohledu z roku 1954, nebo Hradec Králové.

Žasnu nad krásným celkovým pohledem na Špindlerův Mlýn (ten už tak dávno nevypadá) a na Špilberk (o němž se to dá říci také), i na Hlubokou, která vystrkuje věž z kadeřavých stromů taky jinak než dnes. Stará chata na Ještědu je už dnes skutečně archiválie a dřevěný hotýlek v Hojsově Stráži myslím později vyhořel. Broumov, braný přes továrny vepředu s téměř neidentifikovatelným klášterem úplně v pozadí.

↗

V pozůstalosti je možné objevit různé poklady, například pohlednice s hezkým pohledem na centrum města. Foto Wikimedia Commons

Frýdlant nad Ostravicí má na pohlednici podobu rozhozených stavení v mělkém údolí, které je směrem k horám jako pokryté kobercem z různotvarých malých políček — aha, takže pod Beskydy v roce 1954 ještě žádná kolektivizace? A podobně Kouty nad Desnou.

Už přestanu, ale přece jen: nejraději mám pohlednici, na níž je Bolevecký rybník (u Plzně) — to je prostě hladina a za ní čára lesa a nad ní obloha a větev dubu. Pod ní, sotva rozeznatelná, je bílá linie pláže s nějakou restaurací (ale to vidím já, protože to místo znám, kdo tam nikdy nebyl, nepozná to).

Takovou pohlednici, na níž není skoro nic, na rybníce ani loďka, ani pták, nikdo se nekoupe (nebe je oblačné — je to podzim nebo jaro — podle jehličnatého lesa se taky nic nepozná), už dnes nenajdeme, obraz nic nenabízí, na nic neláká.

Na všech pohlednicích známka s prezidentem Zápotockým a jako soubor je to obraz krajiny, která už není a zpráva o anonymním fotografickém umění (vydával Orbis). Teta si nakonec ty pohlednice schovala kvůli tomu obrazu krajiny. A jestli ne, tak já ale je kvůli tomu nedokážu vyhodit.

Jiný zajímavý prvek pozůstalosti je obálka, kterou jsem už také chtěla vyhodit a nakonec to neudělala. Moje teta totiž poté, co si toho automobilistu vzala, vyvdala s ním i jeho syna z předchozího manželství. Znala jsem ho, při mých návštěvách u babičky jsme si spolu hrávali, byl o něco starší než já.

Moje babička mu měla za zlé, že je líný a nemá žádné zájmy, špatně se učí a vůbec je nanicovatý. Já si pamatuju, že býval dost nemocný, často pobýval v ozdravovnách. A teď v té pozůstalosti po tetě, která se stala jeho macechou, nacházím tři jeho žákovské knížky a korespondenci s učitelkou.

V květnu roku 1960 píše paní (soudružka?) učitelka jeho otci, že Jenda nenosí už měsíc žákovskou knížku, ulil se z odpoledního vyučování, nenosí učebnice, nepíše úkoly, hrozí mu trojka z chování. Zaujala mě poslední věta: záleží na Vás, zdali se aspoň poslední měsíc polepší v chování i v učení.

V žákovské knížce ze třetí třídy se to hemží poznámkami, které dnešního zkušeného rodiče či pedagoga vedou k poměrně zřetelné diagnóze — Jenda stále ruší mluvením, nedává pozor, znovu — velkými červenými písmeny — tolik zlobí při vyučování a ruší!

Otec za Jendou nepřijede

V páté třídě se Jenda přizná ke dvěma krádežím a dostane dvojku z chování. V šesté třídě už raději žákovskou nenosí a pokud ji má, vyfasuje vždycky poznámku. Nejčastější jsou opakované výzvy rodičům, aby přišli do školy, (výzvy si rodiče pravděpodobně nepřečetli), opětovné urgence a výčitky rodičům, že se nedostavili. Nechápu to, paní učitelka přece už věděla, že Jenda ty poznámky neukazuje a lže (jednou jí řekl — čtu v poznámce v žákovské — že rodiče nemají čas.)

Zvláštní je, že v těch poznámkách Jenda zejména neustále „ruší mluvením“ — ale doma, pokud se pamatuju, byl naopak extrémně mlčenlivý a naprosto nesdílný, až tolik, že pro mě bylo těžké si s ním hrát, protože moje hry se beze slov neobešly. Co si taky pamatuju je, že Jenda pořád četl.

Učitelky se zlobí, Jenda pasivně vzdoruje, babička je k nevlastnímu vnukovi kritická, ale decentně to tlumí, teta, Jendova macecha, si koresponduje s jeho vlastní matkou o předání nějakých věcí a hlavně převedení rodinných přídavků. Vlastní matka se transakci vyhýbá, kritizuje Jendovo vysvědčení, hodí se jí obvinit mladou macechu, ta se hájí, že Jenda má všechny známky od nejlepších po nejhorší, že problém není v tom, že by na jeho učení nedohlížela, ale spíše v jeho nesoustředěnosti: to je asi pravda.

Jenda (v obálce je i jeho fotografie, takový chlapeček s ofinou) je v tom světě dospělých, kteří se stěhují, rozvádějí, dohadují, na sebe sočí a obviňují se, dost opuštěný. A pak padnu v obálce na jeden dokument, který tomu všemu, co se točí kolem Jendy, dá korunu a mnohé z jeho nesrozumitelného chování vysvětlí: moje teta žádá plicní ozdravovnu ve Cvikově v severních Čechách o laskavé uvolnění Jendy k návštěvě jeho otce.

Ne, otec nepřijede za Jendou, Jenda má být uvolněn k návštěvě tatínka. Čtu dál, teta píše: vzhledem k tomu, že návštěvy jsou mi povolovány vždy v 7:30 ráno, předpokládám, že vám bude vyhovovat, když si Honzíka vyzvednu už v sobotu odpoledne a postarám se o něj během celého víkendu.

A poslední věta: Přesné datum návštěvy sdělím ihned, jak se je dozvím od správy věznice. Datum: 28. 11. 1957.

Jenda měl tatínka ve vězení (v roce 1957 mu bylo devět let) a nikdo s ním, myslím, neměl slitování. Zůstal v rodině tím, kdo se neosvědčil, a v dospělosti styky mezi ním a ostatními opadly, ani nevím, kde bych ho dnes našla. Na bližší okolnosti celého případu se nemám koho zeptat — všichni jsou už po smrti.

Přede mnou leží jen tři umolousané žákajdy. A štůsek pohlednic z míst, na kterých se jejich odesilatel musel dopustit něčeho, zač byl pak odsouzen do vězení. Doklady k této věci však ve zbytcích archivu naší rodiny nejsou.