Když člověku začnou umírat rodinní příslušníci, nastane mu období procházení pozůstalostí. V naší rodině to dělám už po několikáté, a to, prosím, její příslušníci nebyli žádní velcí archiváři ani sběratelé, několikrát jsme se stěhovali a tak zůstaly jen věci, na kterých mým předkům opravdu záleželo. A stejně — nacházím nesmyslné cetky, nemající žádnou cenu, o nichž mi nikdo nevyprávěl, takže neznám ani cenu vzpomínky.

Takovou věc bych vyhodila, ale kdykoli to zkusím udělat, zarazí mi ruku otázka, proč si to matka (či někdo z rodiny před ní) schovala? A s tím i pochybnost, zda vyhozením věci (včetně písemností) nezničím nějaký článek životního řetězu, který spočívá jen v této věci a jiných zpráv o něm není. Někdy na to přijdu, jindy ne.

Tak například soubor černobílých pohlednic, které v roce 1954 posílal mé tetě její budoucí manžel. Byl o šestnáct let starší než ona a jezdil po celém tehdejším Československu jako zkušební řidič, myslím, že pro podnik Mototechna.

Jejich manželství pro tetu nebylo nijak šťastné, nerozuměla jsem tomu, proč si schovává pohlednice, na nichž jsou krátké, neobratně veršované texty s humorem tak nějak cesťácky přízemním. Smysl těch pohlednic jsem pochopila, až když jsem se rozhodla je vyhodit, respektive prodat do antikvariátu. Přesněji řečeno až když mě s nimi odmítli, že pohlednice z 50. let z Československa jsou málo sběratelsky zajímavé.

Mohla jsem je hned před tím antikvariátem v Nuslích hodit do popelnice, ale to mi přece jen nedalo. Doma jsem si je znovu prohlédla, už mě nezajímaly nevalné texty od mého strýce, ale zadívala jsem se pozorně na ty obrázky. A zjistila jsem, že je na nich zachycen obraz země v 50. letech 20. století s velikou fotografickou dovedností a smyslem pro to, co je v krajině podstatné. Nikdy jsem neviděla Olomouc tak, jak ji vidím na celkovém pohledu z roku 1954, nebo Hradec Králové.

Žasnu nad krásným celkovým pohledem na Špindlerův Mlýn (ten už tak dávno nevypadá) a na Špilberk (o němž se to dá říci také), i na Hlubokou, která vystrkuje věž z kadeřavých stromů taky jinak než dnes. Stará chata na Ještědu je už dnes skutečně archiválie a dřevěný hotýlek v Hojsově Stráži myslím později vyhořel. Broumov, braný přes továrny vepředu s téměř neidentifikovatelným klášterem úplně v pozadí.

↗

V pozůstalosti je možné objevit různé poklady, například pohlednice s hezkým pohledem na centrum města. Foto Wikimedia Commons