Předčasná smrt zastihla Józefa Oleksyho v symbolickém okamžiku: těsně před 25. výročím rozpuštění komunistické Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) a ustavení sociálně demokratické strany na jejích troskách. A ve chvíli veřejné debaty o možném konci této sociální demokracie a vytváření levice v Polsku úplně od počátku. Bývalý polský premiér byl aktivním účastníkem obou těch procesů.

„Polsko zažívá přelomový okamžik. Historie spravedlivě ocení práci a dědictví PZPR. (…) Je ale třeba připomenout odpovědnost jejího vedení za zločiny stalinismu. PZPR je také odpovědná za zpronevěření se zásadám demokracie, za nucenou kolektivizaci, za konflikty s dělnickou třídou, za pauperizaci inteligence, za hospodářské i společenské krize.

Přitom je třeba vzít v úvahu fakt, že stalinismus a potom neostalinismus vnucený poválečnému Polsku nevycházel z tradic a snah polské levice. Život dal za pravdu těm, kdo v řadách strany, a často i mimo ni, viděli potřebu hlubokých změn.

(…) Delegáti shromáždění na XI. sjezdu PZPR vědomi si, že Polská sjednocená dělnická strana nemůže získat důvěru společnosti, se rozhodují ukončit činnost PZPR. Nové Polsko ve své realitě bude potřebovat novou politickou strukturu polské levice,“ říká usnesení

XI. sjezdu PZPR.

Ten se odehrál v lednu 1990 a generace [pozdějšího prezidenta] Aleksandra Kwaśniewského [a budoucích premiérů] Leszka Millera a Józefa Oleksyho tam začala novou, v té chvíli nesamozřejmou kapitolu svých kariér, které se doopravdy rozběhly teprve několik měsíců před koncem [komunistické] Polské lidové republiky.

I když politické začátky zažívali o dvě desetiletí dříve v organizacích mládeže, skutečně do hry se dostali díky omlazení kádrů, které provedli generál [Wojciech] Jaruzelski a [premiér] Mieczysław Rakowski. Kwaśniewski i Oleksy nastoupili do vlády, Miller do ústředního výboru, všichni tři pak zasedli u kulatého stolu [kde vládnoucí komunisté s opoziční odborovou Solidaritou na jaře 1989 domlouvali konání svobodných voleb a pravidla spojená s přechodem k demokracii].

Když se měnil systém, byli už zkušenými, ale ještě mladými politiky, jejichž perspektivy nevypadaly nadějně. Nechtěli se stáhnout z veřejného života, nehledali cesty, jak se přidat k táboru historických vítězů. Nevybrali si ani cestu [gdaňského funkcionáře PZPR] Tadeusze Fiszbacha, tedy levicové formace budované z vůle Lecha Wałęsy.