Nedávné mediální kontroverze kolem údajné diskriminace polských dovozců v rámci kontrol potravin v České republice byly zajímavou příležitostí vyzkoušet si pod drobnohledem televizních kamer a zpravodajských serverů politickou komunikaci na horké téma nejen mezi dvěma ministry zemědělství sousedících zemí, ale též dvou představitelů politických stran, které spolu mají mnoho společného, dokonce i stejný název, avšak dosud mezi nimi příliš čilé přeshraniční kontakty ani užší spolupráce neprobíhaly.

Jedná se o české lidovce (KDU-ČSL) reprezentované ministrem Jurečkou, a polské lidovce (PSL), reprezentované ministrem Markem Sawickim. Je proto navýsost zajímavé zamyslet se nad tím, co mají tyto dvě strany společné, co je naopak odlišuje, proč se jejich vzájemná interakce dosud omezovala na naprosté minimum a jak by se mohly vyvíjet do budoucna.

Nestejný původ, stejná současná pozice

Je pozoruhodnou skutečností, že česká KDU-ČSL udržuje poměrně intenzivní přeshraniční kontakty se svými partnerskými křesťanskodemokratickými stranami v sousedních zemích: s německými CDU i CSU, s rakouskou ÖVP i slovenským KDH.

Naopak v Polsku čeští lidovci svého přirozeného partnera zatím postrádali a nejčastější zažité zdůvodnění tohoto stavu je, že v Polsku politické projekty sebedeklarovaných křesťanskodemokratických stran po roce 1989 vždy skončily spíše fiaskem a historická polská meziválečná Chadecja dávno zanikla.

Polská strana, nesoucí ve svém názvu přízvisko lidová, tedy v současnosti vládní PSL, je historicky i ideově stranou agrární, reprezentující zemědělské venkovské obyvatelstvo a jeho především hospodářské zájmy jako svou tradiční voličskou základnu. Lidové agrární hnutí má v Polsku dlouhé kořeny, sahající až do období před první světovou válkou, a politiku strany v meziválečném období významně ovlivnil rozdílný vývoj i její reálná pozice na území někdejších jednotlivých záborů.

Přesto však podobně jako v ČSR obsazovali polští agrárníci několik let pozici premiéra, kterýžto post zastával v letech 1920 — 1926 s přestávkami předák PSL Wincenty Witos.

Podobnosti s pozicí české ČSL dosáhli polští lidovci poprvé v období druhé světové války, kdy se exilovým předsedou polské vlády v Londýně a protějškem Jana Šrámka stal lidovec Stanisław Mikołajczyk, a poté i v období komunistického režimu v Polsku, kdy pozůstatek někdejších lidovců ZSL působil coby satelit vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany.

Tato podobnost významně determinuje postavení obou stran ve stranických systémech svých zemí po roce 1989. Obě strany čelily obviněním z kolaborace s komunisty a musely dosáhnout vlastního symbolického očištění. Zatímco čeští lidovci zvolili pod vedením Josefa Luxe cestu profilace coby standardní křesťanskodemokratické strany západního typu, polští lidovci zaujali systémovou pozici, v níž fakticky zůstali spojencem postkomunistické levice.

Jejich vstup do vlády po předčasných volbách roku 1993, v nichž poprvé postkomunisté vyhráli, znamenal pro lidovce znovuzískání postu premiéra pro předsedu Waldemara Pawlaka.

Po celé období vlád s postkomunisty do roku 1997 však polští lidovci drželi svou tradiční ideovou linii sektorové podpory transformujícího se polského zemědělství, především poskytováním státních subvencí hospodařícím statkářům, nejrůznějšími právními a administrativními úlevami a ochranářskou politikou směrem k uplatnění polské zemědělské produkce na trhu.

S tím souvisí i poměrně zdrženlivý postoj PSL v souvislosti se vstupem Polska do EU a její relativně kritické hodnocení společné unijní zemědělské politiky, což se ještě více projevilo ve druhé vládě se SLD po roce 2001.

Vstup Polska do EU a následný odchod do opozice po volbách roku 2005 však přinesl významnou proměnu pozice PSL. Strana se stala členem Evropské lidové strany (EPP) a její poslanci se sešli s českými v její frakci v Evropském parlamentu. Roku 2007 se pak PSL stala opět vládní stranou, avšak nikoliv už s postkomunisty, nýbrž s pravicovou liberální Občanskou platformou Donalda Tuska.

Nová pozice ve vládě přinesla lidovcům opět jejich tradiční rezorty, tedy rezort hospodářství a zemědělství, kteréžto posty si udrželi i po posledních volbách roku 2011. O rok později však došlo poprvé od roku 1989 v čele PSL k výměně: dlouholetého předsedu Waldemara Pawlaka nahradil na pozici předsedy strany i vícepremiéra Janusz Piechociński. Tento charismatický politik představuje výrazný impuls k vnitřní proměně PSL.

Zatímco za Pawlakova vedení PSL stále připomínala zamrznutou, času zcela odolnou strukturu masové strany meziválečné éry, zakotvené v rámci skalního elektorátu venkovských voličů, který však postupně početně stagnuje a navíc i v rámci sektorových změn dochází k slábnutí intenzity identifikace voličů se stranou, především v řadách mladé generace, po nástupu Piechociňského došlo k několika významným změnám: jednak se polští lidovci začali výrazněji orientovat na využívání nových informačních technologií a sociálních sítí ve volebních kampaních i politické komunikaci, a taktéž nový předseda otevřeně deklaroval, že chce, aby se změnila image jeho strany vzhledem k užívanému volebnímu apelu.

S jistým zjednodušením můžeme konstatovat, že nový předseda chce, aby se PSL zbavila své image „strany pro zemědělce“ a zakotvila svou ideovou pozici hlubším hodnotovým důrazem coby strana „křesťansko-lidová“. V nedávném interview neopomněl Piechociński připomenout, že podobnou vizi nabízel svým spolustraníkům už v rámci své neúspěšné kandidatury na předsedu v roce 1996.

PSL tak pod Piechocińského vedením sice zůstává věrna svým tradičním tématům a vicepremiér a ministr hospodářství se vyznačuje výraznou schopností pragmaticky hájit zájmy polských producentů v rámci nastavování podmínek hospodářské politiky, včetně zdrženlivého postoje k tématu protiruských sankcí, což je v Polsku otázka ještě výbušnější než v ČR.

Na druhé straně se však PSL snaží prezentovat jako umírněná konzervativní a proevropská alternativa opozičního PiS Jarosława Kaczyńského, které dle lidovců rozděluje polskou společnost na dva nesmiřitelné tábory a vyvolává nejrůznější démony minulosti, zatímco PSL Poláky spojuje a orientuje se na hledání řešení, která prospívají všem: hospodářskou prosperitu, fungující veřejné služby a zajištění bezpečnosti země skrze umírněnou diplomatickou cestu.

Tato strategie přinesla PSL úspěch v nedávných samosprávných volbách, kdy lidovci dosáhli vítězství ve dvou vojvodstvích (Svatokřížském a Warmińsko-mazurském) a mnozí kandidáti PiS postoupili do druhé kola voleb starosty větších měst.

Proč je třeba tyto skutečnosti zmínit? I při jejich letmém nástinu vidíme zřetelnou podobnost se současnou systémovou pozicí KDU-ČSL i jejím ideovým směřováním. PSL je taktéž „stranou trvalé menšiny“, jež dosahuje volebních výsledků v rozmezí od 5 do 9 % hlasů, přičemž čelí stárnutí vlastního elektorátu a postupné erozi voličské přízně.

K zachování vlastní systémové pozice je třeba provést modernizaci vnitřního řízení i vnější sebeprezentace strany a obsáhnout širší spektrum témat, které zaujmou další voličské skupiny. PSL je tak vystavena potřebě proměnit se ze strany stavovské ve stranu hodnotovou.