Ředitel dopravní policie Tomáš Lerch („Řidiči si z auta dělají kancelář, je to nebezpečné“, Právo 30. 12.) vyjmenovává hlavní příčiny dopravních nehod na silnicích. Mezi nimi počasí, chování účastníků silničního provozu, stav komunikací, intenzitu provozu. Jako nejčastějšího zabijáka motoristů pak uvádí nepřiměřenou rychlost.

Nemohou mít ale všechny ty příčiny nějakého společného jmenovatele, zaměření na něhož by mohlo pomoci snižovat množství dopravních nehod, zejména těch s nejtragičtějšími následky, efektivněji než dosud? Domnívám se, že ano. Když totiž ponecháme stranou určité procento jedinců, kterým chybí potřebné řidičské předpoklady a kteří je nikdy mít nebudou (ti jednoznačně na silnice nepatří), pak většina řidičů se při volbě způsobu jízdy zcela podvědomě řídí především pocitem bezpečí.

↗

Pokud je vozovka široká, rovná, suchá, nebo jestliže je v zimě do mokra rozsolená, pokud je dobrá viditelnost, subjektivní pocit bezpečí rázem vzroste a ostražitost řidiče poklesne. Foto cmsps.cz

Týká se to i rychlosti jízdy. Zpomalí a jedou opatrněji, pokud se bezpečně necítí, například je-li na vozovce sníh, když je silnice užší, je-li tam víc zatáček, mlha, když není povrch vozovky příliš kvalitní atp. V takové situaci má také řidič méně chuti věnovat se třeba tomu mobilnímu telefonu a úřadování z auta.

Pokud je vozovka široká, rovná, suchá, nebo jestliže je v zimě do mokra rozsolená, pokud je dobrá viditelnost, subjektivní pocit bezpečí rázem vzroste a ostražitost řidiče poklesne. Jenže ten pocit bezpečí může být i falešný. Do mokra rozsolená vozovka začne s poklesem teplot náhle namrzat a řidič, který se rozjede rychleji a třeba sáhne i po tom mobilním telefonu, nestačí včas zareagovat a neštěstí je hotovo.

Nejde jen o teoretickou úvahu, sama policie upozorňuje a statistikami dokládá, že k nehodám s těmi nejtragičtějšími důsledky v zimě dochází daleko častěji na mokrých vozovkách než na těch pouze proplužených či krytých inertním posypem. V létě zase více za pěkného slunečného počasí než za deště a nepohody.

Vyplývá z toho jednoznačně, že pouhé technické zajišťování bezpečnosti silničního provozu se může míjet účinkem a v některých případech vést dokonce k opačnému výsledku, než jaký byl zamýšlen. Příslovečná cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly. Některé psychologické mechanizmy, které tu bezpečnost zhoršují, lze totiž jen těžko ovlivnit výcvikem, praxí apod. Tyto mechanizmy limitují i efektivitu dopravní výchovy! Ta je jistě nutná, ale opět by bylo velmi ošidné spoléhat na ni přespříliš.

Je známo, že strojvedoucí či piloti musí při řízení pravidelně odpovídat na kontrolní podněty, jež prověřují jejich bdělost a pozornost. Bezpečnostní systémy, které reagují na chování řidiče, se začínají vyvíjet i pro automobily. Ani ty však - už pro podstatně odlišné podmínky provozu na silnicích - nemohou pocit falešného bezpečí eliminovat.

Proto bude spíše třeba zamyslet se nad tím, nakolik jej ve svých důsledcích generují také v současné době platné technické a právní předpisy pro stavbu a údržbu silničních komunikací a pro provoz na nich. Už legislativa by měla počítat s psychologií nikoliv ideálního (existuje vůbec takový?), nýbrž běžného, řidiče. A i s ohledem na ni vážit vhodnost užití těch či oněch technických prostředků, jakkoliv z čistě technického hlediska se mohou jevit jako bezproblémové, dokonce jako vysloveně žádoucí.