Na jedné straně slyšíme chválu a obdiv, například od Roberta Menasseho, který po ročním pobytu v Bruselu napsal esej Evropský systém: Občanský hněv a Evropský mír, kde vyvrací nejrozšířenější urbánní legendy, které se nás dnes a denně valí z různých „zpravodajských“ kanálů, na druhé straně jsou zde problémy, jako angažmá EU na Ukrajině, které probouzí vášnivé diskuse mezi lidmi i v národních parlamentech, anebo kde dochází k nefalšované vlně občanského odporu a angažovanosti, jako je tomu při vyjednávání o smlouvě TTIP mezi EU a USA.

Menasse píše o pěti překvapeních:

1. Komise je otevřená a transparentní instituce. Nalézal jsem otevřené dveře a úředníky ochotné podávat informace.
2.  Bruselský úřednický aparát je extrémně štíhlý. EU má na správu celého kontinentu k dispozici méně úředníků než město Vídeň samotné.
3. Bruselský úřednický aparát je extrémně úsporný a skromný. Prakticky neexistují žádné příjemnůstky a žádný luxus.
4. Bruselský úřednický aparát je neuvěřitelně levný. Na správu jednoho celého kontinentu a na plnění všech svých úkolů mají instituce EU (tedy „byrokracie“) pouze 0,06 % evropského HDP. Neexistuje žádný správní aparát a žádný velký politický projekt, který by byl tak levný. Náklady na znovusjednocení Německa činily (a činí) 4 % západoněmeckého HDP ročně.
5. Úředníci jsou veselí. Potkal jsem velmi málo suchých a zkostnatělých lidí. V důsledku práce na evropském projektu se z atributů jejich národní identity staly podivnůstky, k nimž přistupují se sebeironií. Úředníci Evropské komise jsou vázáni výlučně principiální osvícenou racionalitou. Získali své pozice nikoli na základě paternalistických intervencí, protekce a stranické příslušnosti, nýbrž především na základě svého vzdělání a činorodosti: každý rok chce práci úředníka v některé evropské instituci 25-30 tisíc lidí, ti pak absolvují komplikovaný třístupňový konkurz — místo jich nakonec získá možná sto. Stovka z třiceti tisíc! Musím se přiznat, že ty, co to zvládnou, obdivuji. Já bych to nedokázal.

↗

Bruselský úřednický aparát je extrémně štíhlý. EU má na správu celého kontinentu k dispozici méně úředníků než město Vídeň samotné. Foto European Parliament

Není to ale spíše tak, že Evropskou unii nelze posuzovat morálními kritérii, tedy na základě jednoduchého binárního schematismu dobrého a špatného? Tak jak nás upozorňuje Niklas Luhmann ve své přednášce Paradigm lost: O etické reflexi morálky, když říká, že „společnost nikdy nemůže být předmětem morálního posuzování; tím spíše by pak bylo absurdní pokládat ty, kdo považují moderní společnost za dobrou, právě proto za špatné, anebo mít právě proto v úctě ty, kdo společnost kriticky odmítají.

To jsou v podstatě jen chyby myšlení, jimž se lze snadno vyhnout, protože společnost jako obsáhlý systém všech komunikací není ani špatná, ani dobrá, nýbrž vždy je jen podmínkou pro to, aby mohlo být něco tímto způsobem označováno.“

Luhmann dále říká: „Je-li pravdivý předpoklad, že moderní společnost již nelze integrovat prostřednictvím morálky a že její pomocí nelze ani lidem vykazovat jejich místo, musí být etika s to limitovat oblast aplikace morálky.“ A vyvozuje z toho, že asi nejnaléhavějším úkolem etiky je před morálkou varovat, neboť její rozlišení dobré/špatné má dosti omezené pole působnosti.

Dejme si proto dobrý pozor na ty, kdo toto rozlišení používají při prosazování politických či ekonomických cílů. Právě v těchto dvou vysoce funkčně diferencovaných sociálních systémech je totiž používání schématu dobré/špatné především znakem odmítnutí moderní společnosti, a tedy i znakem neochoty problémy, které tato společnost produkuje, nějakým způsobem řešit. Jediné „řešení“, které nabízí, je totiž vylít s vaničkou i dítě.

Moderní společnost, stejně jako Evropská unie, je vnitřně rozporná a paradoxní, ale právě díky tomu se mnohé problémy obnažují a tím se i otevírají cesty k jejich řešení.