Na jedné straně slyšíme chválu a obdiv, například od Roberta Menasseho, který po ročním pobytu v Bruselu napsal esej Evropský systém: Občanský hněv a Evropský mír, kde vyvrací nejrozšířenější urbánní legendy, které se nás dnes a denně valí z různých „zpravodajských“ kanálů, na druhé straně jsou zde problémy, jako angažmá EU na Ukrajině, které probouzí vášnivé diskuse mezi lidmi i v národních parlamentech, anebo kde dochází k nefalšované vlně občanského odporu a angažovanosti, jako je tomu při vyjednávání o smlouvě TTIP mezi EU a USA.

Menasse píše o pěti překvapeních:

1. Komise je otevřená a transparentní instituce. Nalézal jsem otevřené dveře a úředníky ochotné podávat informace.
2.  Bruselský úřednický aparát je extrémně štíhlý. EU má na správu celého kontinentu k dispozici méně úředníků než město Vídeň samotné.
3. Bruselský úřednický aparát je extrémně úsporný a skromný. Prakticky neexistují žádné příjemnůstky a žádný luxus.
4. Bruselský úřednický aparát je neuvěřitelně levný. Na správu jednoho celého kontinentu a na plnění všech svých úkolů mají instituce EU (tedy „byrokracie“) pouze 0,06 % evropského HDP. Neexistuje žádný správní aparát a žádný velký politický projekt, který by byl tak levný. Náklady na znovusjednocení Německa činily (a činí) 4 % západoněmeckého HDP ročně.
5. Úředníci jsou veselí. Potkal jsem velmi málo suchých a zkostnatělých lidí. V důsledku práce na evropském projektu se z atributů jejich národní identity staly podivnůstky, k nimž přistupují se sebeironií. Úředníci Evropské komise jsou vázáni výlučně principiální osvícenou racionalitou. Získali své pozice nikoli na základě paternalistických intervencí, protekce a stranické příslušnosti, nýbrž především na základě svého vzdělání a činorodosti: každý rok chce práci úředníka v některé evropské instituci 25-30 tisíc lidí, ti pak absolvují komplikovaný třístupňový konkurz — místo jich nakonec získá možná sto. Stovka z třiceti tisíc! Musím se přiznat, že ty, co to zvládnou, obdivuji. Já bych to nedokázal.