Začínali ve třech. Odtud i jejich název Traband. Zpěvák, kytarista, textař a skladatel skupiny Jarda Svoboda (*1966) vystupuje však i sólově. Na konci září hrál hned s několika dalšími spřátelenými sólisty — Monikou Načevou, Jaromírem 99, Václavem Havelkou, Rudovousem či Vladimírem 518 na třetím koncertě pro šumavskou divočinu v Lucerna Music Baru. Zvláštnost jeho vystoupení spočívala v tom, že se doprovázel na harmonium. „Je to nástroj ze dřeva, kůže, klávesy jsou ze slonoviny, zkrátka čistě přírodní produkt, nepotřebujete k tomu žádnou elektřinu, žádné přídavné technické vymoženosti,“ říkal nám odpoledne před koncertem v kavárně Monolog. Každou odpověď dobře promýšlí, působí vyrovnaně, optimisticky a postupně se rozpovídá.

Máme krátce před III. koncertem pro šumavskou divočinu, kde budete vystupovat sám jakožto Trabandita. Spolu s kapelou Traband jste zahráli na předchozím prošumavském koncertu v červnu v Nahořanech. Jak se vám tam hrálo?K

Nahořanům u Volyně mám letitý a trochu sentimentální vztah, tu hospodu před lety otevíral kamarád, stala se velmi populární a navštěvovaná. Koncert pro šumavskou divočinu byl zároveň rozloučení s hospodou, která se zavírala. Akce byla fantastická, úžasná atmosféra a lidé, výborně zorganizovaná dramaturgie, střídání kapel a písničkářů na dvou pódiích, takže nevznikaly žádné prostoje, zároveň se mohlo jít do baru. Fungovalo to překrásně. Tím, jak to vyšlo, jsme dali najevo, že nejsme anarchističtí ekoteroristi (smích), kteří jdou do partyzánské války, ale že se umíme o své publikum dobře postarat a akci organizačně zvládnout. To je tedy hlavně zásluha Ondry Šturmy, který to se svým týmem celé spunktoval.

Žil jste, nebo ještě stále žijete v Praze na Žižkově? Údajně jste se chtěl přesunout někam na venkov.

Pomaličku se vzdaluju od centra, nyní bydlím ve Strašnicích, beru to jako mezikrok. Žižkov pořád miluju, to je láska nadosmrti.

Jaký je váš vztah k velkoměstu, a naopak k venkovu?

Mám rád obojí. Vyrostl jsem na venkově, jsem dítě přírody (úsměv). Ale v posledních letech jsem si ujasnil, že nechci nic vlastnit. Žádný dům, statek, byt, být zatížený dluhy, hypotékou, splácením. Nechci. Je mi mnohem líp a svobodněji, když se přesouvám z místa na místo, asi jsem povahou kočovník.

Kde trávíte volný čas?

Mám pořád rád Posázaví, jezdím tam často, ale v poslední době mě lákají i severní Čechy, Lužické hory.

Čím?

Václav Cílek to nazývá kosmická krajina. A ta tam opravdu je, zejména ve Středohoří a Lužických horách, zkrátka krajina od Litoměřic na sever.

Co tam „v kosmu“ rád děláte?

Rád chodím a lezu po skalách, ale není to sportovní vztah. Jsem spíš lezec, který bere osahávání skály jako tanec, něco intimního, druh meditace, podobně jako dlouhá chůze lesem nebo krajinou.

Větší dálky a výšky vás nelákají?

Ani ne. Já zas nejsem ten typ lezce, který by potřeboval do zasněžených hor. Jsem lezec, ne horolezec.

Jak jste se vlastně vy a Traband dostal k sérii šumavských koncertů?

Oslovil nás Václav Havelka a Ondřej Šturma, už ani nevím, kdo byl první.

Koncerty upozorňují na problémy v Národním parku Šumava. Jaký máte vztah k tomuto místu a k čemu by podle vás měl národní park sloužit?

Vnímám šumavský park jako celonárodní bohatství, něco jako Národní divadlo, Národní knihovnu, něco, co uchovává historickou paměť národa — nejen kulturní jako v případě té knihovny, ale vlastně ekologickou paměť, jako něco, co je naše krajina, nezasažená industrualizací nebo zástavbou. S krajinou, ve které žije, do které zasahuje a kterou přetváří, úzce souvisí povaha člověka. Jinou mentalitu mají lidé, kteří se nepotýkali s lesy, ale s mořem, nebo kteří — když to vezmu do extrému — se potýkají s několikaměsíční zimou. To všechno se do charakteru lidí a — nemám rád to slovo — národa (úsměv) nějak prolíná. Je dobré vědět, kdo jsme, v jaké krajině jsme vyrůstali, s jakými přírodními živly jsme přicházeli do styku a museli se s nimi naučit žít.

Hodně lidí ale na Šumavě zajímají úplně jiné věci.

Pro ně je bohatství postavit dům a výhodně jej pronajmout. To je zcela legitimní a chápu to. Je to způsob lidské existence — podnikat, vytvářet nové věci, ale měli bychom si ujasnit, že národní park je národní a patří celému národu, ne několika málo vyvoleným.

Vašek Havelka z kapely Please the Trees říká, že neposlouchá rádio, nemá televizi. Vy máte ale rádio rád, nacházíte v něm inspiraci.

Bavme se spíš o stanicích. Hudbu z rádia téměř neposlouchám, poslouchám mluvené slovo, zpravodajství skoro vůbec, stejně tak ne populární stanice s širokým dosahem typu Frekvence 1, Evropa 2. V tom Vaška Havelku naprosto chápu a souhlasím s tím, že proti akustickému smogu je třeba se bránit. Já poslouchám zejména Vltavu, četbu románů, literární pořady. A rádio je pro mě taky spojené s prvním poznáváním světa. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a další tehdy zakázané stanice mě v pubertě silně formovaly a seznamovaly mě s věcmi, o nichž bych se jinak na malém městě nikdy nedozvěděl.

Druhý důvod, proč rádio miluju, spočívá ve zvukovém dobrodružství, a sice u analogového rádia. Dobrodružství přelaďování a hledání různých zvuků a toho, když se vám podaří objevit nějakou stanici, kde zní úžasná řeč, které absolutně nerozumíte a vůbec nevíte, co to je a odkud se to hlásí, ale je to tak zvukomalebné a vy nevíte, jestli ten člověk nadává, nebo se modlí. Ta představivost pak ohromně funguje. Jsou zasaženy vaše sluchové orgány a ten zvuk ve vás způsobí obrovský gejzír imaginace. To miluju. Tenhle zvuk ladění analogového rádia se objevuje skoro na každé trabandí desce.

Myslíte, že najít podobnou alternativu u televize je těžké?

Sám televizi nemám už dlouhé roky a dobře se bez ní obejdu. Ale nezavrhuju ji jako médium. I v ní se určitě dá najít spousta věcí, které člověka mohou rozvíjet a obohacovat, ale nemám na to náladu ani tu potřebu.

Před několika lety jste v jednom rozhovoru prozradil, že byste byl rád společenštější a že vaše společenskost v podstatě spočívá v koncertním vystupování. Připadáte si nyní už společenštější?