Tak už to víme: za nízkou volební účast v senátním klání údajně může volební systém. A už se vrší nápady na změnu. Prezident Miloš Zeman by zavedl volební povinnost. Čerstvý trutnovský senátor Jiří Hlavatý (za ANO) by zrušil druhé volební kolo. Vicepremiér Andrej Babiš (ANO) by rád volil jeden den v pracovním týdnu. Jednodenní volby zmínil i ministerský předseda Bohuslav Sobotka (ČSSD). Další zase doporučují hlasovat elektronicky. Prostě veletrh nápadů. Kdo nějaký nemá, působí zpozdile.

Proto jeden přihodím: inspiraci Irskem nebo Austrálií a používání druhého, alternativního či dodatečného hlasu. Tím by se vytvořilo pořadí adeptů a bez druhého kola bychom se obešli. V úvahu připadající modely ale do detailu popisovat nemíním. Jednak by podobná změna byla pokládána za příliš revoluční, jednak ve změně volební legislativy řešení opravdu není.

Proto jen letmo shrňme námitky vůči jednotlivým ukázkám lidové tvořivosti. Klasický většinový jednokolový systém by nahrával radikálnějším, populističtějším kandidátům než systém dvoukolový. Právě ve druhém kole občané „středově“ hlasují spíše pro umírněné kandidáty a eliminují extrémy.

Volební povinnost důvěru lidí v ústavní a politický systém neposílí. Nedávno i Brazilci prokázali, že klidně budou riskovat sankci, než aby se účastnili něčeho, o co nestojí, a volili někoho, koho nechtějí. To už spíš vymýšlejme pro voliče nějaké bonusy.

Přesunout volby z pátku a soboty na jindy? Ale kam? Snad na neděli a pondělí. Pomůže to však? Nebo je konat jen v jeden den — třeba ve čtvrtek? Proč ne. Ovšem vždy se najde nějaké ale. Pátky a soboty zavání víkendem. V neděli mohou být lidé po víkendu utahaní. Přes týden, kdy mnozí pozdě v práci končí a brzy začínají, aby táhl voliče k urnám párek volů.

Elektronické volby by byly fajn. V Estonsku si je chválí. Jenže jiný kraj — jiný mrav. Leckdy záleží na tradici, edukaci, motivaci, homogennosti společnosti i území. Ideální je volit z domu. V úvahu přichází i terminály ve volebních místnostech.

↗

Kromě různých změn volebního systému a úpravy voleb padají také doporučení na zavedení elekronického hlasování. Kolem něho je ale zatím více otázek než odpovědí. Foto Flickr

Umíme ale zajistit jednoduchý, spolehlivý a nezpochybnitelný software? A co s voliči seniory či lidmi v počítačích nezběhlými? Budeme po babičce z Orlických hor chtít, aby za plentou mačkala čudlíky? Jen aby raději nezůstala doma… Možná by šlo prosadit kombinovaný způsob volby, jenže o zjednodušení by v tom případě nejspíš mluvit nešlo.

O změnách volebního systému či pravidel voleb politici většinou uvažují, aby posílili své vlastní výsledky. Pokud dnes vedou debatu nezištně, kvůli volební účasti, je to od nich milé. Ale skutečná příčina nezájmu je podle mě jinde než v nalajnování hřiště. Důležitější je předváděná hra. Jak si má občan vybrat, když mu téměř všichni kandidáti slibují prakticky totéž a nakonec téměř všichni stejně zklamou?

Kdekdo chce být ombudsmanem svého regionu, přinést peníze, zajistit pracovní místa. Přihlásit se k levici či pravici spousta z nich odmítá, takové dělení je pro ně „fuj“. Vždyť oni jsou ztělesněním věcnosti, odbornosti, individualismu, nikoli nějakých otřepaných ideologií.

Leč volby potřebují ideový střet, potřebují, aby volič rozeznal kandidáta A od kandidáta B. Až se povede o Senát politická bitva, může veřejnost ožít. Nebyla to sice ani tak žádná velká sláva, ale když mohli občané v senátních volbách vyslat vzkaz neoblíbeným vládám Mirka Topolánka a Petra Nečase, nezřídka to udělali.

Z jiného soudku je vztah lidí k Senátu. Z pohledu většiny z nich jde o nechtěné dítko, jakkoliv se mohou politici a analytici umluvit o významu druhé komory coby ústavní pojistky. Postavte se ale jako kandidát před voliče a nadbíhejte jim slovy: „Já budu pojistka, já budu brzda!“ Pošlou vás k šípku…

Pes je tradičně zakopán v politické nevzdělanosti, na níž v jiných případech politici ochotně hřeší. Je to běh na dlouhou trať, ale nezbývá než od dětských let lidem vštěpovat, proč je důležité participovat na moci, na formování politických poměrů.

Z receptů politiků, co by se mohlo učinit relativně brzy, mi nakonec přijde nejsmysluplnější posílení pravomocí Senátu, o němž hovořil například místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Slušnou podporu má návrh, aby se Senát podílel na výběru členů bankovní rady ČNB. Zvýrazněn by mohl být jeho podíl na zrodu legislativy. Námětů by se jistě dalo najít dost.

Sebegeniálnější myšlenka ale netrumfne základní potřebu, kterou mohou uspokojit jedině politici: pracovat na zpřehlednění a zatraktivnění politické soutěže, která však bude zároveň férová, bez podpásovek a čachrů vedoucích veřejnost k plošnému odsudku, že „politika je svinstvo“.