Je to necelý rok, co u nás proběhla přímá volba prezidenta. Jedním z hlavních argumentů pro její zavedení bylo, že je více demokratická než volba nepřímá. V zemi, kde se úřad prezidenta těší tak velké vážnosti, by občané měli mít právo si ho volit sami, říkalo se. Nový prezident se ujal svého úřadu a během půl roku se začalo mluvit o tom, že ohrožuje liberální případně parlamentní demokracii.

Obhájci přímé volby rádi vše svedou na Miloše Zemana. Lid si zkrátka vybral špatně. Přímá volba za nic nemůže. Ukázalo se, že současný prezident pohrdá Ústavou ještě mnohem více než Václav Klaus. Miloš Zeman tak v tomto ohledu překvapil, protože se čekalo, že nic horšího než Václav Klaus už není možné.

Obecně se podcenila symbolika, psychologie a zkušenost toho, jak u nás věci fungují. Nezáleží na tom, že pravomoci prezidenta jsou stále stejné. Důležitější je, že Miloš Zeman za sebou cítí miliony voličů, kteří ho volili, a Václav Klaus by si jich byl vědom také. To nejenom umožňuje sebevědomě si na ostatních politických aktérech uzurpovat další pravomoci, ale prezident je k tomu dokonce nucen.

V rámci předvolebního boje musel Miloš Zeman lidu něco slíbit — mít politický program. A aby ty sliby za něco stály, musely jít za hranici pojetí prezidenta jako notáře. Aby hlava státu svůj program nezradila, musí hledat cesty jak ho prosadit i tam, kde je to na hraně či za hranou jeho pravomocí.