„Není a většinově nikdy nebyla“, odpovídá Alexandr Mitrofanov („Mýtus“, Právo 6. října) na udivenou otázku ruské obhájkyně lidských práv Olgy Romanovové, zda tato země je vůbec zemí Václava Havla.

A má pravdu a není to (u nás) nic mimořádného ani udivujícího. Už kdysi dávno kdosi vtipně poznamenal, že našim „Největším Čechům“ — ano, je to narážka na stejnojmennou anketu organizovanou v roce 2005 Českou televizí — stavíme pomníky, pálíme u jejich oltářů svíčky, a zejména rádi jejich jména a špatně pochopené nebo zlomyslně překroucené citáty z jejich děl používáme jako rákosku, kdykoliv se octneme v argumentační nouzi. Ale, že bychom na ně nějak dali v obyčejném společenském i politickém provozu, to ani náhodou.

„Buď svatý rád, když není bit“, stýská si ústy básníka Jana Nerudy právě ten největším Čechem v lidovém hlasování zvolený Karel IV, český král a císař Svaté říše římské. A mýlil by se, kdo by nad veršem mávl rukou jako nad pouhou básnickou licencí. Stačí připomenout osud zemského zákoníku Maiestas Carolina, na svou dobu úctyhodného právnického i obecně myšlenkového díla, na jehož zpracování se Karel osobně podílel.