„V této chvíli nevěřím na Ukrajině ničemu, co si sám neověřím, neočichám a neochutnám.“ Tato slova šéfa zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynka Kmoníčka můžeme mít za motto. Poněvadž dění kolem údajného zájmu volyňských Čechů o přemístění z Ukrajiny do ČR je přinejmenším záhadné a neprůhledné.

Po prvních žádostech, které přišly na jaře, vycestovali na Ukrajinu úředníci ministerstva zahraničních věcí a po návratu sdělili: Nic zvláštního se neděje. Pak se objevily nové požadavky na repatriaci, podepřené svědectvím několika tuzemských publicistů, kteří se o volyňské Čechy zajímají.

Na Ukrajinu vyrazil ministr zahraničí Lubomír Zaorálek doprovázen českými novináři. Společně se dozvěděli, že žádná vlna se nezvedá a domů by chtělo pár jednotlivých rodin. Takto hovořili oficiální představitelé krajanských spolků. Po několika týdnech je zase všechno jinak. O návrat žádá 232 lidí, 70 rodin. Z toho má zamotanou hlavu i Hynek Kmoníček.

Prezident Miloš Zeman chce přesto vyhovět. Žábu na prameni vidí ve velvyslanci v Kyjevě Počuchovi a veškerou péči o volyňské Čechy zavelel svěřit ministerstvu vnitra. Počkejme si, jak bude úspěšné. Jisté je, že ministr vnitra Milan Chovanec je na Hradě oblíbenější než ministr zahraničí Zaorálek. Zaorálkův náměstek Rudolf Jindrák ale má se Zemanem výborné vztahy, a proto by bylo zajímavé vědět, jaké informace přivezl z cesty na Ukrajinu, která proběhla počátkem týdne, on.

Západu Ukrajiny hrozí válka zhruba stejně jako východnímu Slovensku. Leč konkrétní případy krajanů v nouzi bychom nejspíš našli. Proto nemá smysl volání ohrožených podceňovat. Češi obývající východ Ukrajiny by se měli dočkat pomoci bezprostředně.

Jejich kolegové ze západu mohou cítit i jinou než bezpečnostní motivaci. Třeba ekonomickou. Anebo, jak řekl premiér Bohuslav Sobotka, obavy z povinnosti narukovat do ukrajinské armády. „Takže to vůbec není jednoduchá věc,“ dodal Sobotka. Ten se bojí i možného zneužití stěhování ruskou propagandou.

I to je reálné. „Ani Češi nemají důvěru v ukrajinský režim!,“ mohou volat moskevská státní média. Pak by stačilo, aby se našel některý z volyňských Čechů, který by vyjádřil obavy z „nástupu fašismu“ na Ukrajině a propagandistická polévka by byla hotová.

Ostatně již dnes u nás slýcháme o fašistických silách v Kyjevě, o uctívání Bandery apod. Mnohé z toho je pravda. Vyhrocený nacionalismus je na Ukrajině jako doma a ani drsné politické způsoby se této zemi nevyhýbají. Budiž, nazývejme to fašismem. Pak třeba snáze uzříme nazrávající fašistické tendence i jinde. Čímž nemyslím jen Orbánovo Maďarsko nebo režimy překonávající demokratický konsensus, ale i naše domácí prostředí.

Fašismem totiž zavánějí též předvolební hesla o uklizení měst, o odsunu nepřizpůsobivých nebo o skoncování s narkomany. Já bych sice spíš mluvil „jen“ o nahnědlých tendencích, bohužel stále častějších a nehodných demokratických stran, případně o zárodku náckovství, no ale už když je termín „fašismus“ tak v módě...

Za volyňskými šachy však mohou být i další motivy. Namátkou snaha odrovnat Zemanovi nepohodlného ministra zahraničí Zaorálka coby nelidu s absencí vlasteneckého cítění. Nebo úsilí vyměnit stávajícího ambasadora v Kyjevě za někoho, kdo by byl povolnější buď Moskvě, nebo ekonomickým skupinám s konkrétními byznysovými zájmy v postsovětském prostoru. Ty přitom mohou mít zastoupení mezi nejbližšími spolupracovníky českého prezidenta. Potom může být obraz Miloše Zemana zachraňujícího českého člověka v tísni už jen milou třešinkou na dortu.

Jeho složení je ovšem natolik tajemné, že ani ostřílení diplomaté typu Hynka Kmoníčka jej nechtějí zbaštit i s chlupama. Schválně si počkejme, o jaké ingredience ještě bude v dalších dnech a týdnech vylepšen.