Na podnikatele nemám spadeno
Ondřej VaculíkPodle Ondřeje Vaculíka nás k myšlenkám o milionářských dávkách, které by vedly k větší spravedlnosti, svádí nevalné mínění o podnikatelském stavu. Průnik podnikatelských praktik a aktivit do veřejné správy by měl být zapovězen zákonem.
Slovo „podnikatel“ se snažím nevyslovovat, ale chybí mi výraz pro takto činorodé lidi: živnostníci, obchodníci, továrníci? Anebo snad „osoba samostatně výdělečně činná“? To ale jsme i my, „nepodnikatelé“. Nebo je podnikatelem každý, kdo něco podniká?
Každý z nás má jistě mnoho známých, kteří podnikají, a přesto je tak nechce nazývat. Uplatňují se ve společnosti konajíce různé - vesměs užitečné služby (za neužitečné bychom jim neplatili), nebo vyrábějí tovar, pro nějž musí mít odbyt, protože jinak by se museli živit něčím jiným. Je to velice čestný, záslužný a archetypální způsob existence, který výraz „podnikatel“ nevystihuje, ba spíše ho deklasuje.
Příznačné je, že my naše známé, kteří podnikají - a o nichž víme, že požitky, jež jim z takového činění plynou, jsou více než zaslouženy, protože od své „firmy“ si neodpočinete ani na chvilku -, vyjímáme z podnikatelského prostředí, o němž obecně nemáme valného mínění.
Nevalné mínění o podnikatelském stavu nás svádí k lákavým myšlenkám o milionářských či jiných dávkách, které by vedly k větší spravedlnosti a ke zlepšení naší ekonomické situace. Takové úvahy sice v rámci socializace poměrů mají své racionální jádro, ale já je odmítám, protože je to způsob, jak celé „podnikatelství“ dostat na příslovečný „kluzký svah“, na němž nakonec budou muset s pocitem diskriminace balancovat i ti naši známí, a nám to bude hloupé. Tzv. spravedlnosti, která je pomyslná, protože nemá žádnou hranici s nespravedlností, se má společnost vyhýbat.
Snad je ve mně také kus podnikatelského ducha, a proto si nepřeji, abych - až si soustavným psaním zdarma do tohoto našeho Referenda jednou vypíšu milion - musel odvádět státu nějakou speciální daň pro boháče.
Nejprve oddělujete od podnikatelů ty, kteří něco konkrétního vyrábí, zhotovují, opravují nebo provádí nějaké služby, za které si nechávají přímo zaplatit. Ty první bych nazvala řemeslníky, ty druhé pracovníky služeb.
Následně se ohrazujete proti tomu, aby na takové byla uvalena vyšší daň z příjmu nebo jak tomu říkáte, aby na ně byly uvaleny milionářské dávky, což by byla forma dalšího povinného odvodu. Netrestejme tyto podnikatele!
Jenže, pane Vaculíku, ruku na srdce. Kolik z řemeslníků a pracovníků služeb jsou milionáři? Jednoho mám doma, ale že by musel odvádět milionářské dávky, toho se nehrozím. Řemeslo ho jakž takž živí, milionové zisky zdaleka nemá. Věřte nebo ne, milionářské dávky jsou míněny jako odvody pro milionáře a miliardáře! Podle Roberta Reicha dosahovalo progresivní zdanění superbohatých v 60. letech 20. stol. v USA až 90%!
Když takové boháče nechcete řádně zdanit, tak si nestěžujte, že Vám sami od sebe na obnovu školního hřiště nepřispějí! To jste tedy sám proti sobě.
První část článku má patrně uvést na pravou míru, že ačkoli v druhé části kritizujete podnikatele, nemáte na ně spadeno. Kritika se týká těch podnikatelů, kteří chtějí řídit stát jako podnik, čili chtějí dosadit ekonomický princip řízení namísto srávného demokratického. Souhlas až na to, že nerozlišujete zákonodárnou (vláda, parlament, senát, politici) a exekutivní (státní správa, úředníci) složku. Zákony by měly samozřemě vznikat demokraticky, ale při jejich konkrétní implementaci by státní správa neměla plýtvat čili měla by se řídit i ekonomickými principy. Neměli by ovšem jako úředníci s veřejnými penězi podnikat!
Milý pane Vaculíku, těším se, že zase něco zajímavého napíšete a držím palce.