Slovo „podnikatel“ se snažím nevyslovovat, ale chybí mi výraz pro takto činorodé lidi: živnostníci, obchodníci, továrníci? Anebo snad „osoba samostatně výdělečně činná“? To ale jsme i my, „nepodnikatelé“. Nebo je podnikatelem každý, kdo něco podniká?

Každý z nás má jistě mnoho známých, kteří podnikají, a přesto je tak nechce nazývat. Uplatňují se ve společnosti konajíce různé - vesměs užitečné služby (za neužitečné bychom jim neplatili), nebo vyrábějí tovar, pro nějž musí mít odbyt, protože jinak by se museli živit něčím jiným. Je to velice čestný, záslužný a archetypální způsob existence, který výraz „podnikatel“ nevystihuje, ba spíše ho deklasuje.

Příznačné je, že my naše známé, kteří podnikají - a o nichž víme, že požitky, jež jim z takového činění plynou, jsou více než zaslouženy, protože od své „firmy“ si neodpočinete ani na chvilku -, vyjímáme z podnikatelského prostředí, o němž obecně nemáme valného mínění.

Nevalné mínění o podnikatelském stavu nás svádí k lákavým myšlenkám o milionářských či jiných dávkách, které by vedly k větší spravedlnosti a ke zlepšení naší ekonomické situace. Takové úvahy sice v rámci socializace poměrů mají své racionální jádro, ale já je odmítám, protože je to způsob, jak celé „podnikatelství“ dostat na příslovečný „kluzký svah“, na němž nakonec budou muset s pocitem diskriminace balancovat i ti naši známí, a nám to bude hloupé. Tzv. spravedlnosti, která je pomyslná, protože nemá žádnou hranici s nespravedlností, se má společnost vyhýbat.

Snad je ve mně také kus podnikatelského ducha, a proto si nepřeji, abych - až si soustavným psaním zdarma do tohoto našeho Referenda jednou vypíšu milion - musel odvádět státu nějakou speciální daň pro boháče.

Jak mám náš stát opravdu rád a různými formami veřejné činění v něm podporuji, nechci, aby tady komukoli hrozila forma takového povinného odvodu, u nějž by opět nebyla jasná hranice mezi státotvorností a politickou pomstychtivostí.

Nechápu, v čem nám ten podnikatelský přístup k vedení státu tak imponuje. Průnik podnikatelských praktik a aktivit do veřejné správy by měl být zapovězen zákonem. Kriteriem pro výkon veřejné správy by neměla být v prvé řadě hlediska ekonomická, ale demokratická.

↗

Nevalné mínění o podnikatelském stavu nás podle Ondřeje Vaculíka svádí k lákavým myšlenkám o milionářských či jiných dávkách, které by vedly k větší spravedlnosti a ke zlepšení naší ekonomické situace. Foto Paul Stevenson, flickr.com

Ekonomizace veřejné správy vede k další nadvládě ekonomů a peněz nad tím, co nazýváme veřejným prostorem. V něm je ekonomie, na rozdíl od byznysu, v roli služebné, protože peníze jsou toliko prostředkem k uskutečňování veřejných záměrů, o nichž rozhoduje samospráva, která představuje vůli lidu. Tak jako nebylo správné, aby vůle dělníků řídila ekonomii národního podniku, tak stejně nepřijatelné je, aby demokratické způsoby veřejné správy — v praxi jakkoli neohrabané — tzv. efektivizovala skrytá síla kapitálu.

Sbírat se po koruně na modernizaci mateřské školy nebo na oživení obecního kina je sice zdlouhavé a chudobné, ale zdravé a odpovídající obecným poměrům. Bohužel. Jejich chudoba netkví ani tolik v současných politických poměrech, jimiž jsou lidé znechuceni, ale právě v duchovní chudobě mocného podnikatelského kapitálu, který je k veřejnému prostoru skoupý.

Podporuje ho velmi, ale velmi uboze a dosti buransky, což je patrné zejména na venkově. (Skutečně platí, že ti, co už fakt nevědí co s prachama, by si nechali pro korunu koleno vrtat.) Protože — řečeno dosti plebejsky — je dosti podnikatelů, kteří než by duchaplně zhodnotili své peníze ve veřejném prostoru, tak si s nimi raději budou tapetovat. A teď nám budou ten „veřejný prostor“, do něhož nikdy ničím podstatným nepřispěli, zachraňovat?

Nikoli. Oni si kvůli těm penězům nyní chtějí podmanit i tu politiku, její veřejnou správu. Což mimoděk doznává úspěšný ústecký podnikatel Martin Hausenblas, jenž se svým „podnikatelským“ politickým hnutím uspěl v krajských volbách, když v rozhovoru pro LN říká: „V životě se ale člověk dostane do fáze, že peníze už nejsou všechno.“ Tedy ještě mít i tu politickou moc, viďte.

V našem městečku máme také úspěšné podnikatele, kteří za pomoci obrovských nádrží obchodují s pohonnými hmotami a využívají infrastruktury města. Jejich obchodní taktiku ponechám stranou, divili bychom se. Přes náměstí projede denně několik autocisteren. Jeden z pánů podnikatelů, s nímž jednám, a je to takový tanec s luxusní kozou na ledě, na dovolenou nemá čas, a tak přes léto si pouze zalétává na prodloužené víkendy zaplavat do Chorvatska. Českou zimu nemá rád, přežívá ji na Floridě.

Už dva roky vyjednáváme, a omlouvám se za ten kýč, že by mohli městu, jehož prostředí zatěžují těžkou dopravou, na něco přispět. Například na obnovu školního hřiště. Stále zvažují, zda „město“ (rozuměj s touto politikou reprezentací) je hodno jejich pozornosti. Pochopitelně — pro ně jsme neschopní, protože chudí, a město se jim jeví zanedbané. Přeci normální je být bohatý, schopný a opečovaný.

A tak si představuji, jak než by na něco přispěli a s někým se dělili, raději začnou město zachraňovat sami. Před radnicí budou parkovat jejich luxusní vozy a jejich voliči si budou představovat, jak už v nich sedí také. — Uvalit na ně milionářskou dávku?

Podle babišovské ideologie chudobu tady šíří ti, kteří spoustu veřejně prospěšných věcí stále ještě dělají zdarma, tj. vlastně neúspěšně.

Ona je to furt stejná podnikatelská taktika: Nejprve ten podnik zruinujete, a pak ho koupíte jako zbytkový za zůstatkovou cenu. Prostě byznys.

Na podnikatele nemám spadeno.