Má-li se rádoby-diktátor vůbec dostat k moci, potřebuje skupinu (či pokud možno dav) fanatických přívrženců. Ti udělají vše pro to, aby svého zbožštělého vůdce dostali na nejvyšší post. Víra, že jednají v zájmu dobra, jim pomůže ospravedlnit použití násilí, vyhrožování, podvodů a lží.

Trefně zní výrok, že fanatik je člověk, který nežije, ale neustále bojuje. Věří, že svět je plný zákeřných démonů, před kterými je nutné mít se na pozoru. Fanatik sám sebe považuje za bojovníka proti zlu a intuitivně přejímá vlastnosti skutečného bojovníka: dokáže být obětavý, statečný, ale také krutý a prostý soucitu. Za svého vůdce uznává muže (obvykle psychopata), naopak ženu vnímá nanejvýš jako pokornou ochránkyni domácího krbu (vždyť žena není bojovník, nemůže tedy nikoho vést a za nikoho mluvit).

Není důvod se domnívat, že mezi ženami se diktátorské choutky nevyskytují. Věra Nosková zdokumentovala ve své knize Chraňme muže řadu případů žen, které měly diktátorské vlohy a v rodinném měřítku je dennodenně uplatňovaly. Ovšem právě jen v rodinném měřítku.

Ve společnosti, kde vládne fanatismus, fundamentalismus či radikální myšlení, nemají ženy šanci uspět ani v politické, ani v ekonomické sféře (viz komunistické země a nacistické Německo). Proto slovo „diktátorka“ vůbec neexistuje a proto je má odpověď na otázku v nadpisu záporná. Nicméně protože ženy jsou stejně ctižádostivé a schopné jako muži (taková je má zkušenost), měly by být v otevřené společnosti obsazeny důležité pozice zhruba rovnoměrně oběma pohlavími.

Fórum 50 procent připravilo tabulku udávající, jak jsou ženy zastoupeny podle jednotlivých zemí a frakcí Evropského parlamentu. Z grafu je zřejmé, že přibližně poloviční zastoupení mají ženy ve frakci zelených (55 %), liberálů (45 %) a socialistů (40 %). Tato uskupení lze tedy považovat za nejvíce otevřená.

Naopak mezi nacionalisty a euroskeptiky se podíl žen nalézá pod 20 %. Ženy v těchto stranách nejsou přitom jistě o nic méně ambiciózní, než jejich kolegyně v jiných politických uskupeních (jednou z mála žen, které zde uspěly, je Marine Le Penová, která převzala nacionalistickou živnost po svém otci).

Sklon k ideologické zaťatosti a ostrému rozlišování na „my“ a „oni“ je u nacionalistů a euroskeptiků příčinou jak nedůvěry k ženám, tak odporu k Evropské unii (pocházející z tendence budovat mezi jednotlivými skupinami bariéry).

Jak ukazuji v kapitole Jazyk víry knihy Skrytá autorita, poslanci z těchto frakcí jsou díky své blahosklonnosti také nejpasivnější a nejméně se podílející na práci parlamentu (zde proslul rumunský nacionalista Dumitru Zamfirescu, který nejenže v plénu ani jednou nepromluvil, ale ani se nezajímal o předmět hlasování a vždy hlasoval pro).

Nástupu Hitlera v sukni není třeba se bát, obavy ale vzbuzuje radikalismus stran, které na důležité posty vysílají téměř vždy muže.