Titulek článku by sice naznačoval, že půjde o nějakou tradiční kritiku uzavřenosti té nebo oné politické instituce, ale opak je pravdou. Když budu dnes psát o klidu na práci, myslím tím skutečně takový prostor, ve kterém je možné (hlavně intelektuálně) pracovat.

Tam a zase zpátky

Od přibližně páté třídy jsem si osvojila poněkud svérázný způsob psaní úkolů, který, i když na jiný materiál, částečně používám dodnes. Podotýkám, že v páté třídě se ne vždy setkal s pochopením jinak velmi liberálních rodičů. Namísto sezení o stolu, který byl pravidelně téměř neviditelný pod vrstvou knih, papírů, někdy i oblečení a dalších věcí, jsem své úkoly pravidelně psala na zemi nebo v posteli.

Dnes jsem pokročila — pokud pracuji ve svém pražském „doma“, celkem pravidelně se přesouvám mezi postelí a stolem, přičemž tento přesun často proložím cestou do kuchyně pro čaj nebo něco dobrého. Když jsem dopisovala svoji zatím nejvýznamnější školní práci, tedy bakalářku, vedle přesunů v rámci tehdy pokoje na koleji, jsem volila i přesuny další — do různých kaváren a mezi nimi, případně z jedné knihovny do druhé a mezi nimi zase do kaváren.

Měla jsem poměrně intenzivní pocit, že ke kvalitní práci potřebuji stále nový přísun podnětů, což jde částečně proti názvu tohoto sloupku. Ale ne zcela, jak jsem zjistila opravdu velmi nedávno.