Mít klid na práci

Kateřina Kňapová

Autorka strávila něco přes týden v italské knihovně a rozhodla se udělat srovnání s předchozími zkušenostmi s těmi českými.

Titulek článku by sice naznačoval, že půjde o nějakou tradiční kritiku uzavřenosti té nebo oné politické instituce, ale opak je pravdou. Když budu dnes psát o klidu na práci, myslím tím skutečně takový prostor, ve kterém je možné (hlavně intelektuálně) pracovat.

Tam a zase zpátky

Od přibližně páté třídy jsem si osvojila poněkud svérázný způsob psaní úkolů, který, i když na jiný materiál, částečně používám dodnes. Podotýkám, že v páté třídě se ne vždy setkal s pochopením jinak velmi liberálních rodičů. Namísto sezení o stolu, který byl pravidelně téměř neviditelný pod vrstvou knih, papírů, někdy i oblečení a dalších věcí, jsem své úkoly pravidelně psala na zemi nebo v posteli.

Dnes jsem pokročila — pokud pracuji ve svém pražském „doma“, celkem pravidelně se přesouvám mezi postelí a stolem, přičemž tento přesun často proložím cestou do kuchyně pro čaj nebo něco dobrého. Když jsem dopisovala svoji zatím nejvýznamnější školní práci, tedy bakalářku, vedle přesunů v rámci tehdy pokoje na koleji, jsem volila i přesuny další — do různých kaváren a mezi nimi, případně z jedné knihovny do druhé a mezi nimi zase do kaváren.

Měla jsem poměrně intenzivní pocit, že ke kvalitní práci potřebuji stále nový přísun podnětů, což jde částečně proti názvu tohoto sloupku. Ale ne zcela, jak jsem zjistila opravdu velmi nedávno.

V rámci výzkumného projektu, který řeším v rámci podpory studentské vědy na FF UK, jsem si naplánovala i studijní cestu do knihovny European University Institute, který se nachází kousek od Florencie ve Fiesole. I když jsem už před odjezdem byla mnohými známými upozorněna na krásný výhled, který areál EUI, umístěný na úbočí jednoho z kopců, skýtá, byla jsem překvapena.

Ještě více jsem ale, vzhledem k předchozí praxi přesunů při práci, byla překvapena faktem, že ve výborně vybavené knihovně jsem byla schopná poměrně soustředěně pracovat bez toho, abych pociťovala nutkání se někam přesunout. Maximálně do krásné zahrady, která se rozprostírala přímo pod okny knihovny.

Řád a zahrada

Jistě nemám nic proti knihovnám, které navštěvuji v Praze, jak ta jinonická, tak národní v Klementinu, ve kterých trávím času nejvíce, mi byly a jsou cenným zdrojem materiálů. Na druhou stranu se bude nabízet srovnání jak v otázce šíře dostupných zdrojů, která jistě souvisí s finančními možnostmi toho nebo onoho pracoviště, tak v otázce pracovního prostředí.

Jeden z prvních dojmů, které jsem měla z knihovny florenstké nebo spíše fiesolské, byl ten, že číst i psát se mezi dřevěnými regály se stovkami a tisíci knih, u stolků s výhledem přímo do okolní zeleně půjde skoro samo. První dojem, který jsem měla ze všeobecné studovny NK, byl o poznání více stísněný, poznamenaný až příliš přísnou a disciplinační atmosférou dlouhých řad lavic a tmavým interiérem. O trochu lepší už je situace v knihovně společenských a přírodních věd, která je menší a světlejší.

V Jinonicích jsem paradoxně poměrně dlouhou dobu nejraději okupovala stolky v suterénu mezi regály s filosofickými spisy a spisky, jelikož právě k nim málokdy zavítal někdo další. Když pominu zdroje knihovny, věc, která mezi těmi pražskými a florentskou dělá ve finále největší rozdíl, je právě kontakt s okolím, který v ní člověk má.

Národní knihovna má sice krásná nádvoří, ale jinak je jakoby zavřená, aspoň z velké části mezi okolní zástavbou. Foto neznámého autora, flickr.com

V jinonickém suterénu takový kontakt vyžadovat pochopitelně nejde, první patro, stejně jako prezenční knihovna mají zase tu smůlu, že její okna směřují do zástavby, takže je často halí žaluzie, právě proto, aby studující uvnitř nebyli ničím rušeni. Národní knihovna má sice krásná nádvoří, ale jinak je jakoby zavřená, aspoň z velké části mezi okolní zástavbou. Marně přemýšlím, jak narvaná by musela nějaká knihovna být, kdyby byla její okna (případně přilehlá zahrada) umístěna třeba na Petříně. Byla bych tam ráno mezi prvními.

Otevřený prostor

V souvislosti se psaním a čtením v knihovnách jsem přemýšlela i nad pracovními místy, která jsem okupovala na svých předchozích brigádách. Pokud pominu pokladnu v supermarketu, což je to nejméně příjemné pracovní prostředí z těch, co jsem zažila, měla jsem docela štěstí na poměrně velké stoly i pohodlné židle, v prostředí plném (ale ne přeplněném) příjemných a zajímavých lidí.

Před několika málo lety jsem četla několik článků, které se zabývaly fenoménem open spaců. Práci v nich si představuji dost podobně, jak na mě zapůsobila všeobecná studovna NK — řady usilovně studujících/pracujících, vlastně ne nepodobných dělníkům ve velkých výrobních halách. Ač miluji nové a nové podněty, mám pocit, že v takovém prostředí bych se cítila natolik přehlcená, že bych většinu času strávila se sluchátky na uších ve vlastní bublině tvořené jen oblíbenou hudbou.

Vlastně by mě zajímalo, jaký reálný efekt má pracovní prostředí — a to myslím skutečně materiální vybavení, nejen atmosféru, která je vytvářena lidmi v něm — na to, čemu můžeme říkat produktivita nebo výkon.

Samozřejmě ne každý potřebuje k optimálnímu pracovnímu a intelektuálnímu nasazení pohled do polodivoké toskánské zahrady nebo nepřetržitý přísun kávy (který je v té jinonické, nikoliv florentské knihovně), na druhou stranu při důrazu na kontrolu nebo úsporu je legitimní se tázat, kam se poděl důraz na pohodlí nebo psychohygienu ať už studentů, akademiků nebo dalších a to opravdu nejen intelektuálně pracujících.

Koneckonců v univerzitních knihovnách nás nikdo nenutí při studiu stát, ani číst daný počet stránek za minutu, jak se to ale děje právě v supermarketech nebo jiných profesích podobného prekarizovaného druhu.

    Diskuse (1 příspěvek)
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    April 17, 2014 v 11.41
    Matně si vzpomínám na odstavec kdesi v dopisech Čechova,
    s postesky nad tristností univerzitních prostor.
    Esence zněla .... vzdělávání se odehrává v prostředí, které slibuje velmi málo, a doličuje ledacos.