Rok 1967 přinesl obdivovatelům báječně nesnesitelného charakteru spisovatele Nabokova, mezi něž se dneska počítám i já, pamětihodný dárek. Literární časopis The Paris Review vydal rozhovor vedený Herbertem Goldem, americkým romanopiscem, který se dobrovolně postavil na tu stranu stolu, co nikdy nevyhrává, protože pokládat otázky Vladimiru Vladimiroviči muselo být stejně vděčné jako snažit se rozesmát Vulkánce. Znalci vědí, že to ještě přinejmenším tři sta let nikdo nedokáže.

Herbert Gold ovšem vytrval a pravděpodobně se v průběhu interview ani nerozplakal, což mně by se dozajista stalo. Pokládal tomu geniálnímu muži, jenž se považoval za „Američana tak amerického, jako je duben v Arizoně“ (v originále pěkně znějí aliterace as American as April in Arizona), všechny možné druhy otázek: u obdivných byl pokárán za přílišnou servilitu, ty sofistikované byly zbytečně složité, obecné moc zjednodušující, postřehy citovaných kritiků pitomé a bonmoty slavných spisovatelů, s nimiž měl Nabokov konfrontovat svou osobní zkušenost, přešel s tím, že je vlastně skoro nezná, a jejich knihy jsou tak jako tak blbé.

Moje srdce plesalo: cosi masochistického ve mně miluje, když bystrý, tvůrčí člověk usvědčuje svoje okolí z různých podob maloměšťáctví, což považuji za výtečný trénink proti názorovému krnění. Vybírám a volně překládám kratší vzorky:

HB: Trápí vás obliba některého ze současných uznávaných autorů?