Tabulka s nápisy v azbuce na Olšanských hřbitovech umožnila českému živlu, aby po letech projevil svoji připravenost bojovat a případně i padnout za vlast. Jako už v minulosti tolikrát. O chrabrosti zdejší populace toho bylo napsáno mnoho, proto dál jen stručně k věci. Konečně proč psát hrdinskou epopej, když v každé české rodině najdeme příběh padlého či raněného v některém z konfliktů dvacátého století.

Tak jako v minulosti, zabojovali o přítomnost Češi i tentokrát: ve sporu o destičku. O našem nasazení a schopnosti udržet i za těch nejméně příznivých okolností rovná záda, referovala světová média, Poláci jsou bledí závistí, jak jim Češi zase rozmetali vlastní představu o jejich národním uvědomění. Zázrak na Visle či boj Tadeusze Kosciuszka jsou v tomto světle jen nevinným šermováním dětí na pískovišti.

Oč jde? Na zmíněných Olšanských hřbitovech sdružení ruských veteránů instalovalo desku na památku obětí - „internacionalistů“. Ačkoliv se členové sdružení brání, že mají na mysli veterány všech zemí světa, je jasné, že myslí především na ty své, mimo jiné taky ty, kteří se během okupace Československa opili, načež je přejelo auto, anebo přišli o život jiným nešťastným způsobem.

V někdejší ČSSR internacionalista nemohl padnou „zákeřnou kulkou nepřítele“, odpor se omezil na písničku, soutěž o nejvtipnější transparent a několikatýdenní adoraci stranických kádrů, kteří v Moskvě podepsali souhlas s invazí.

Ne není vhodnější příležitost, než to dát nyní Rusům sežrat, za okupaci a zejména za naše dvacetileté mlčení k ní. Řev se spustil. V diskusi padaly vesměs správné a logické argumenty. Kupříkladu, jak je možné, že na hřbitově mají mít desku mrtví, když nejde o etnické Čechy a zemřeli na našem území bez povolení k trvalému pobytu? Dá to rozum.

Vzpomínat můžeme jen na své mrtvé, jejichž smrt na našem území byla v souladu s většinovým názorem. A není pochyb o tom, že za zbabrané československé dějiny může Ivan, Voloďa a Máša žijící v paneláku v Miloticích, nikoliv Saša (resp. Šaňo) ukrytý v bratislavské vilové čtvrti nebo Ota ve Švýcarsku. Svědomí ustrašených dolních patnácti milionů mohlo po takřka padesáti letech rozkvést v nejkrásnější květ.

Olšanské hřbitovy jsou magické místo, kurátor tamních zesnulých je zřejmě filosof, když v tomto mumraji malosti dokázal prohlásit, že mrtvý nepřátelský voják už není náš nepřítel. Během čecháčkovské mobilizace je osvěžující slyšet podobné hlasy, nejen proto, že jde o hlas takřka solitérní.