Zamrzlý kompas
Lukáš JelínekZahraniční politika prezidenta Miloše Zemana je v poslední době natočena především směrem na (jiho)východ. Ať už jde o jeho cestu na olympijské hry v Soči či návštěvu Islama Karimova nebo Viktora Janukoviče v Praze.
Miloši Zemanovi zamrzl prezidentský kompas — a podle toho vypadá jeho zahraniční politika. Hovoří sice rád o ekonomické diplomacii, ale víc než zemím, s nimiž máme nejrozsáhlejší ekonomické kontakty, se věnuje státům, od nichž toho zase tak moc nekápne. Sobotkova vláda jej bude muset svým dechem hodně zahřívat, aby roztál a odkázal hlavu státu i do jiných končin než na (jiho)východ.
Prezident si je problematičnosti svého počínání vědom. Když hájil cestu na olympiádu do Soči, neřekl, v čem se liší jeho názory od státníků, kteří podat ruku ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi nejeli, ale zmínil ty, co se dostavili. Když se moderátor televizního HydeParku přesto pídil po motivech cesty do Ruska, Zeman přehodil výhybku a oponoval, že s Čínou spolupracují i evropské mocnosti.
Česko-čínské vztahy čeká také rozvoj. Proti tomu nelze říct ani „ň“, pokud si Peking nebude klást podmínky typu ostrakizace tibetského dalajlámy. Na země z odlišných civilizačních okruhů je nutné pohlížet zvláštní optikou. Vývoz demokracie euro-atlantického střihu by měl být uskutečněn jen tam, kde o ni stojí. To přitom ale nijak nezpochybňuje univerzalitu základních lidských práv, na něž by mělo být upozorňováno.
Příležitostí vyzkoušet si tento typ komunikace můžeme mít v České republice bezpočet. Prezidentské pozvání z Hradu letělo do Uzbekistánu a Turkmenistánu, na řadu by měl přijít zřejmě i Tádžikistán. Vesměs kontroverzní režimy. O čem si s jejich vůdci tak může Miloš Zeman špitat. O autoritativním vládnutí? O posilování lidských práv? O transformační politice? O boji s mezinárodním terorismem? O krásách pro nás exotických koutů světa?
Uzbek Karimov má na svých rukou krev účastníků potlačených demonstrací z roku 2005. Za posledních pět let byl na území Evropské unie jen dvakrát. „On tyto návštěvy potřebuje, aby mohl v uzbecké televizi ukázat, jak je ´obdivovaný´ a ´respektovaný´ na mezinárodním poli, přestože tomu tak není,“ řekl deníku Právo Andrew Stroehlein z Human Rights Watch.
Podle čerstvých zpráv Karimov cestu do ČR odložil. Uzbecké straně se nelíbila předpokládaná úroveň přijetí: členové Sobotkovy vlády prý mají mít v původně vyjednaném termínu plné diáře. O Karimova nestojí ani vedení Prahy.
Podle Hynka Kmoníčka, šéfa zahraničního odboru prezidentské kanceláře, bylo obtížné hostům vysvětlovat, „od kdy má radnice hlavního města vlastní zahraniční politiku, a to viditelně ještě značně odlišnou od oficiální zahraniční politiky ČR.“ Jinými slovy, Uzbeci asi nebyli s to pochopit, že v Praze může vládnout někdo jiný než v celé zemi a že může mít odlišný názor od velkého vůdce. Možná by přece jenom přijet měli — na rychlokurs demokracie…
Hlasitý nesouhlas vyjádřili mnozí občanští aktivisté — a s nimi opět vedení Prahy v dresu TOP 09 — k pozvání ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče do ČR. Jenže tady je nutné se prezidenta Zemana zastat.
Jednak jsou jeho kontakty s Ukrajinou se spojenci prodiskutovanou součástí tzv. východního partnerství EU, jednak prezident neodmítá, aby naše země komunikovala s opozicí. Ta ostatně může jednou dorazit i ze zmíněných asijských postsovětských republik. Kromě toho je výmluvná československá zkušenost z prosince 1988. Tenkrát do Prahy zavítal francouzský prezident Mitterrand a jednal s vládnoucím režimem, ale i s disidenty.
Mluvit a jednat se musí, je-li s kým. Tato pochybnost v posledních dnech na Ukrajině vyvstala. Janukovič chvíli připouští brutální zásahy proti demonstrantům chvíli zas vyjednává s opozicí o příměří. Chová se takticky. Jeho metody jsou ale špinavé a umožňují skandální krveprolití. Kdyby to mělo pokračovat, bilaterální návštěva Janukoviče prý bude podle Hradu ohrožena.
Zatímco (jiho)východní aktivity prezidenta musí vláda mírnit, v přibližování se Evropské unii a eurozóně zvlášť existuje výrazná shoda, k níž se i Zeman hlásí. Tak to má být — zahraniční politika musí vynikat srozumitelností. Prezident je součástí exekutivy a měl by s ní proto ožehavá témata probírat. Anebo může iniciativu převzít samotný kabinet. Úvodní výkony premiéra Sobotky a ministra zahraničí Zaorálka napovídají, že se jim to vcelku daří.