Často slyšíme, že dnešní společnost není soudržná, že se každý stará o sebe a stěžuje si, jak nic nefunguje. Výběr povolání nám často určuje předpoklad, jestli nás „to“ uživí, jsme nabádáni hlavně znát svou cenu, nedřít zadarmo a myslet na vlastní prospěch. Kdo tuhle hru nechce hrát, vyslouží si často nálepku hloupého, v lepším případě příliš dobrosrdečného, měkkého a idealistického.

Neuvěřitelný Todmorden

Poslední dobou však přibývá těch, kteří se navzdory těmto dobovým znamením rozhodnou, že v tomhle už nejedou. Že chtějí tvořit smysluplné věci a mít z toho potěšení. Například obyvatelé desetitisícového anglického městečka Todmorden nedaleko Manchesteru.

V minulosti proslulo textilní výrobou, poslední dobou se ale potýká s ekonomickou krizí, vysokou nezaměstnaností a odlivem obyvatel. Až potud nic neobvyklého, takový popis by seděl i na mnoho českých měst. Ovšem místní nehodlali sedět s rukama v klíně.

Před více než pěti lety dalo padesát z nich hlavy dohromady a přemýšleli, jaká činost by jim oživila skleslou náladu a zároveň oslovila co nejvíce lidí. Jsme závislí na dovozu potravin? Nemáme práci? Sousedské vztahy a soudržnost nestojí za moc?

Co jiného spojuje lidi lépe než jídlo! Aby se mohli zapojit opravdu všichni, mělo by být dostupné zadarmo. A tak v následujících týdnech vzali motyky a rýče a pustili se do obdělávání zelených ploch ve městě.

U zrodu projektu, který dostal název Incredible edible (neuvěřitelné jedlé), stojí dvě ženy — Pamela Warhurst a Mary Clear. Jejich nápad se bleskově ujal jak u místních obyvatel, tak v dalších městech v Británii i v zahraničí.

Během několika let se ve Todmordenu dokonce rozvinula „neuvěřitelná“ turistika: prohlédnout barevné městečko si přijíždějí nejen osamělí zvědaví cestovatelé, ale i celé zájezdy. Ochotně a nadšeně je provází Estelle Brown, která má na starosti komunikaci s návštěvníky i médii. Činorodí obyvatelé přilákali i prince Charlese, který město navštívil v roce 2010 a vyjádřil podobným projektům podporu.

Ze zpětného pohledu to vypadá, že mnoho lidí napříč státy už je na kooperativní způsob myšlení a tvoření nastavených, a stačilo tudíž, aby mezi nimi přeskočila jiskra. K nápadu se totiž rychle připojily desítky zemí po celém světě, včetně metropolí, jako je Londýn; největšímu ohlasu se těší ve Francii, kde od loňského roku vznikly podobné skupiny v desítkách měst a vesnic.

Do vytváření jedlého města se nedávno pustili také v Bratislavě. Akce v podobném duchu najdeme už i u nás pod názvem partyzánské zahradničení (guerilla gardening, viz článek Ktož sú boží zahradníci v 7.G 2/2009) nebo komunitní zahrady a přibývá jich jako hub po dešti.

Kdo se neptá, nedostane zápornou odpověď

A jak to celé vlastně funguje? To prostě jen tak přijdou k záhonu vedle autobusové zastávky a zasejí tam hrášek? V podstatě ano. Podle zákona se totiž nesmí na cizím pozemku nic stavět, což se sázení netýká. Pokud majitel nesouhlasí, je třeba vše vrátit do původního stavu.

Vzhledem k tomu, že obhospodařená půda je často v lepším stavu, než byla, lze tento bod splnit stěží. Zatím si však v Todmordenu nikdo nestěžoval. Párkrát už sice dobrovolní zahradníci prostor vyklidili, ale například jedno místo opuštěné kvůli plánované stavbě leží už rok tak, jak jej zanechali.

Snaha o striktní legálnost a vyhovění oficiálním procedurám je často delší, zato horší cestou, jak se ukázalo i v případě záhonu před policejní stanicí. Na něj nejprve žádali povolení. Velitel jim ale bokem sdělil, že žádost by čekala několikaletá peripetie od jednoho nadřízeného k dalšímu, na jejímž konci by byla pravděpodobně zamítavá odpověď. Naštěstí i tady platí, že vše záleží na lidech, a tak kopr i dobromysl rostou nelegálně bez výčitek a pod policejním svícnem krásně prospívají.

Zároveň přibývají i jedlé výsadby „na objednávku“, například před základní školou, lékárnou nebo novým zdravotnickým zařízením; žadatelé si je i sami financují. Veškeré aktivity samotné skupiny však zůstávají na bázi dobrovolnictví.

Žádné členství ani sponzoři

Hlavním heslem je jednoduchost a přidat se může každý. Jednotliví dobrovolníci si nejdříve rozdělili konkrétní plochy, postupně se však osvědčilo rozdělit práci mezi ty, kteří se zrovna sejdou. Na papíře jich je přihlášených několik stovek, opravdu aktivně se zapojuje pár desítek; přesto se ale do města stěhují další nadšenci, kteří chtějí přiložit ruku k dílu. Pracovní náplň je v podstatě ideální: udělá se prostě tolik, kolik rukou je k dispozici. A tak se kamenné městečko potichu a nenápadně proměňuje v jedlou zahradu.

Přesto, že na proměnu ještě spousta ploch čeká, nezastavili se tvořiví Todmordenští pouze u sázení. Dělí se také o další úkoly: webovou stránku, komunikaci s novináři a zájemci, exkurze pro návštěvníky, účast na zahraničních akcích, pokladnu… Organizují i setkávání pro všechny obyvatele, na kterých společně připravují jídlo.

Zapojují žáky do zvelebování školních pozemků, na jejichž úrodě si pak pochutnají ve školní jídelně. V současné době též spolupracují s mnoha organizacemi, školami a firmami. Některé z nich vytvořily nové učební programy a kurzy, kde učí základy zahradničení, permakultury, zpracování potravin a dalších dovedností vedoucích k soběstačnosti.

Od letošního listopadu pak na pozemku místní střední školy stojí vodní zahrada, ve které jsou chovány ryby a pěstovány rostliny metodou aquaponie.

Klíč k soudržné komunitě

I když by se na první pohled mohlo zdát, že bezplatná zelenina nepůjde místním zemědělcům pod nos, opak je pravdou. Cílem partyzánských zahrádkářů totiž není pokrýt celou místní spotřebu zeleniny.

Lidé také díky této inspiraci začali upřednostňovat místní výrobky, a tak vzniklo mnoho nových firem, které na vývěsních štítech hrdě udávají vedle ceny také vzdálenost od místa původu a soupeří mezi sebou o co nejkratší dopravní stopu.

Todmordenští jsou zároveň spokojenější, navazují užší sousedské vztahy a ve městě klesla míra vandalismu. Z vymírajícího městečka se tak pomalu a nenápadně stává kvetoucí živá obec. Obyvatelé kladou větší důraz na soběstačnost, podporu místních producentů a na zboží „s příběhem“. Vznikla dokonce i nová ulice: Opylovací (Pollination street).

Vedle odkazu na ochranu včel zároveň symbolizuje celou řetězovou akci: je osázená medonosnými rostlinami a vede k místnímu tržišti, oblíbenému sociálnímu uzlu. Někteří farmáři na něm otvírají svůj stánek i v zavírací den a ochotně zasvěcují zájemce do tajů svého řemesla.

Kdo chce, hledá způsoby

Příběh Todmordenu je v podstatě velmi prostý. Jeho obyvatelé jen aktivně reagovali na každodenní problémy, se kterými se dnes potýká skoro každý. Připadá vám to neuvěřitelné? Není nic snazšího, než to vyzkoušet ve vlastním městě. Konkrétní informace vám zkušenější vždycky rádi poskytnou.

Todmordenští na svých stránkách doporučují osvěčený postup: najít aspoň hrstku nadšenců, vytvořit první záhonek, klidně na trávníku před domem. Vyfotit se u něj s logem klíčící rostlinky a poslat signál po virtuálních sítích, místních novinách či sousedech.

Málokdy se stane, že nedojde sluchu dalších příznivců. Základem úspěchu je řetěz drobných akcí, který odměnou za trpělivost přináší bohatou úrodu. Pokud se vám myšlenka potravinové soběstačnosti, sousedské soudržnosti a společné práce pro dobrou věc zamlouvá, stačí vysadit do truhlíku před vaším domem pár bylinek a dát je k dispozici kolemjdoucím. A uvidíte, kolik včel na ně přilákáte.

Nedůvěřivé čtenáře jistě napadne, zda takové krásné nápady nemůžou vzít za své kvůli vandalům. V samotném Todmordenu se kupodivu s ničím takovým nesetkali, i když v tom určitě hraje roli i malá velikost města a slušnost jeho obyvatel. Ve větších městech může být proces pomalejší a zranitelnější, ale vždycky stojí za pokus udělat vandala zahradníkem.

Článek vyšel v Sedmé generaci 6/2013. V Deníku Referendum vychází v rámci spolupráce mezi oběma médií.