Tuplované dno
Karel MuškaPolitika a zdravotnictví mají jeden společný bod, v němž se obě oblasti potkaly. Převládá mínění, že úroveň tuzemských věcí veřejných dosáhla samého dna. Prezident České lékařské komory Milan Kubek je přesvědčen, že totéž potkalo i resort zdravotnický.
V čase panování premiéra Mirka Topolánka naše politika sjela výtahem do suterénu. V oné době jsme získali nové atributy. Jen namátkou: ztopořený prostředníček (Topolánek, Kalousek), nábojnice v obálkách (při prezidentské volbě 2008) a výhružky, že někdo půjde „bučet“ (tamtéž). Nezapomeňme ani na kopání do aut novinářů a napadení fotografa (oboje Topolánek). Kvalita čtvrté cenové skupiny.
Hulvátský Topolánek a někteří jeho zdární žáci sice z politiky zmizeli, což dávalo naději na jistou konsolidaci, přišel však kabinet Petra Nečase. A v soužití trojkoalice ODS, TOP 09 a VV (později salónní spolek LIDEM) vidět jsme mohli, kterak vládnou spolu strany, jež se navzájem nenávidí.
Vraťme se poklusem po dně veřejného mínění k českému zdravotnictví, jež má tu smůlu, že kleslo až sem. Příčin hledejme několik. Za prvé udělal docent Heger v jeho čele vše pro to, aby si udržel svoji židli a nezkřížil kordy se stranickým kolegou, ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Zadruhé Leoš Heger nečinně přihlížel, že čtyři roky se nevalorizovala platba za státní pojištěnce.
Zatřetí pan exministr připustil, aby se dvakrát zvyšovalo DPH, aniž by vyjednal jakoukoliv výjimku pro zdravotnictví. A začtvrté nesplnil pan Heger všechny požadavky protestujících lékařů, jež jim při ukončení akce „Děkujeme, odcházíme“ slíbil, čímž došlo k dalšímu odchodu zejména mladých lékařů.
Protichůdné množiny
Zkusme nyní z každé množiny (zdravotnictví a politika) vyjmout jeden prvek. Lékaři a poslanci. Konstatovat musím následující: Lékaři jsou (ve většině) mágové, kteří svou erudicí a umem rozhodují o našich životech. Lidé ošlehaní léty tvrdého studia medicíny, s velkou zodpovědností, a mnohdy balancující „jednou mohou v kriminále“. Nemluvě o stozích informací, které musí ve své paměti udržovat.
Naproti nim tu máme poslance. Ti často sami sebe považují za mágy, jež o našem bytí též rozhodují. Jejich erudice mnohdy plyne ze zasažení vánkem poklidných studií podobných plzeňským právům či vzdělání sfouklým na soukromé vysoké školy.
Nevšimnul jsem si ani, že by členové Poslanecké sněmovny nuceni byli během svého čtyřletého — bezesporu nanejvýš zodpovědného — mandátu dosáhnout určité specializace v obecné politologii, právní nauce či alespoň v umění řečnickém. Někteří z nich za celé své funkční období smrskly své sněmovní projevy do následující holé věty: „Hlasuji pro(ti) návrh(u)“ — to když se několikrát hlasovalo o (ne)důvěře vládě.
Odměna? Logika má dovolenou!
Po tomto srovnání měli bychom vykřiknout, že platy lékařů měly by dosáhnout mnohem vyšších hodnot, nežli berou naši poslanci. Průměrné platy lékařů ve veřejném sektoru sice dosahují 57 000 měsíčně. To by bylo pěkné, kdyby v této částce nebyla zahrnuta léta praxe a lékaři mnohdy nepracovali s přesčasy i 350 hodin měsíčně, tedy jako ve dvou úvazcích. Nemluvě o mladých doktorech po medicíně, kteří nastoupí třeba za osmnáct tisíc hrubého!.
A poslanci? Bratru 55 900 korun brutto, k tomu náhrady na reprezentaci, stravu a dopravu, které se pohybují od dvaceti devíti do čtyřiceti tisíc korun podle vzdálenosti bydliště od Prahy, dále příplatky za práce ve výborech, na úhradu telefonů a takto bychom mohli pokračovat dál. A to prosím berou plat, i když bez omluvy nepřijdou týdny do práce! U lékařů něco nepředstavitelného, u našich zastupitelů nic nemožného.
Záhodno by bylo modernizací dosáhnout spravedlivého rozdělení odměn v obou resortech. A ke škodě věci by nebylo mandát poslance ustanovit maximálně na dvě volební období. Vysedávat ve Sněmovně čtvrté či páté volební období považuji přinejmenším za nehezké. Změnu však v dohlednu nevidět. Vzestup ode dna odkládá se na neurčito.
Zvyšovat platby za pojištěnce považuji za šílenství. Už teď jsou platby nesmyslné a lékaři si vymýšlí a nutí pacienty do výkonů, které mají za cíl jen zvýšení příjmů zdravotnických zařízení.
Přitom se v nemocnicích nakupují nesmyslné přístroje a realizují předražené investice. Lékaři drží s vedením basu a pak se diví, že není na platy. Nejprve by si měli udělat pořádek v institucích, pak se naučit něco o moderní medicině vstřícné k pacientům a pak - za pár let- by možná mohli dostat i více prostředků z veřejných zdrojů.