Jaké poučení si odnést z demokratických voleb? Jaký je jejich smysl? Co na volbách máme pochopit? Co je jejich pravdou? Tyto otázky, ať si je připouštíme nebo ne, ať je považujeme za závažné či za nadbytečné filosofické rozjímání, tu budou s námi, dokud tu demokratické zřízení bude. To sice tak jako tak jednou skončí (jako každé zřízení), ale dokud trvá, trvá i povinnost všech porozumět smyslu demokratických voleb.

Dotud je každý svoboden pochopit, co od něho demokracie požaduje, tj. pochopit, jak má naložit s hlasovacím lístkem, který mu byl přidělen. Zda to pochopí či nikoli, je otázka. Ta a nic jiného rozhodne o tom, jaké zřízení bude po parlamentní demokracii následovat.

Volby jsou z definice mechanismus, který přetavuje jednotlivé zájmy voličů na zájem celku. Ze součtu voličských preferencí neboli z volebního výsledku se odvozuje podoba vlády, zákonů a tedy i celková politika státu. Jelikož se stát opírá zákony, mluví jménem celku a vyjadřuje jeho obecnou vůli. Volby proto definují, co chce celek.

Tolik k obecně známému. Avšak už jen naivní všetečná otázka, zda by přeci nebylo proto lepší zkusit tuto obecnou vůli nejprve poznat a teprve poté na jejím základě hlasovat, vyvolá pozdvižení, že tu přeci poznat nelze. Tyto výmluvy dávají tušit, že poznání toho, co je obecně známé, neboli pravda toho, co je obecně známé, bude nepříjemná.

Kdo se tedy odvážil poznat známé a odevzdat hlas, který by zračil vůli celku? Koho vůbec zajímá, co chce celek? Čí hlas neodrážel voličovy sympatie nebo soukromý zájem? Čí nehleděl na program stran, ale sledoval výhradně všeobecnou vůli doby?

Kde je ten, kdo odevzdal takovýto hlas? Kde ten, kdo ví, že nemohl jinak? Kde ten, kdo se ve jménu celku vzdal své chudičké vůle prosadit vlastní zájem? Kdo se zřekl zlého umínění cpát světu svá dogmata? Kdo zanevřel na daremnou libovůli, že si může volit, koho se mu zachce?

Není se čemu divit, že všechny volby dopadají tak, jak dopadly ty poslední. Každý přeci volí svéhlavě a dbá výhradně prázdných dogmat, vyfasovaných názorů a naočkovaných předsudků a to jen proto, že mu je rozmazlená libovůle překřtila na niterné přesvědčení. K němu je vědomí natolik sveřepě přišpendlené, že zapomíná na jeho bezvýznamnost. Nic totiž není tak nahodilé (a proto prázdné a bezcenné) jako subjektivní mínění.

Snad nejzrádnějším je mínění o vlastním zájmu. To má libovůle tu drzost pozvednout na kritérium, podle něhož by měl člověk volit a jež by tak mělo určovat politiku státu. Měřítko vlastního zájmu však, jak vidno, selhává a očekávat, že poskytne bezchybnou radu, komu dát hlas, nelze. Ani stará liberální moudrost uskromnit své požadavky a pokorně volit menší zlo dnes nepomáhá.

Reakcí na nefunkčnost měřítka vlastního zájmu je měřítko vlastních sympatií. To je v principu stejné, jen je rozbředlejší a abstraktnější a proto v kontrastu s ním vypadá zastaralé měřítko vlastního zájmu jako úkaz racionality. Ale to je omyl. Je vskutku šumák, zda je stát rukojmím sympatizantů nebo těch, kteří si vypočítavě spočítali svůj zájem na volební kalkulačce.

Chtělo by se až zvracet nad státem spoutaným malicherným sobectvím jednotlivých zájmů a mínění. Nad státem zotročeným otupenou vůlí, jež se štítí vybřednout z toho, co jest zvláštní a nahodilé. Nad státem, kde vládne zatvrzelá nechuť pozvednout se k sobě: myslet a prodlévat také jednou v tom, co jest obecné a nutné.