Obstrukce byla, je a bude možným nástrojem k tomu, aby menšina zabránila prosazení názorů většiny, s nimiž zásadně nesouhlasí. Naši mladočeši takto obstruovali již v říšském parlamentu např. proti znerovnoprávnění českého jazyka vůči němčině. Neúspěšně.

ČSSD také využívala obstrukcí a protahovala jednání, když se snažila zabránit asociálním zákonům ODS. Tehdy ovšem nedošlo k zablokování Sněmovny, jen poslanci museli být déle v parlamentu. To ovšem při jejich vysoké absenci byla vlastně jen kompenzace prolajdačeného času.

Zajímavé je, že tehdy ODS vystupovala proti těmto praktikám velmi tvrdě. Připomeňme si jen slova dnešního největšího obstrukčníka, Petra Nečase: „ ... já teď tady nechci rozvíjet debatu, ale poukazovat na pracovní dobu poslanců za situace, kdy dnes Poslanecká sněmovna neodpracovala vůbec nic díky obstrukci opozičních poslanců, já považuji za velmi nevhodné.“

Ale jak se mění časy, mění se i názory, na to má každý právo. Konečně ODS také změnila svůj názor na tehdy prosazované zákony a na poslední programové konferenci rozhodla, že privatizace nemocnic a zdravotních pojišťoven je nesmysl.

Považuji obstrukci za naprosto legitimní nástroj, který může být využíván jen proto, že existují formální pravidla, která ji umožňují. Samozřejmě se tomu dá zabránit menší formalizací jednání, kdy by se rychleji dala přijímat ad hoc pravidla — např. omezení doby příspěvků pro konkrétní jednání, nebo naopak naprosto rigidní pravidla, která by kauzálně řešila každý problém. Všechno má svá pro a proti. Ale základem zůstane stejně jenom zdravý rozum. Především voličů. Jestliže se někomu nelíbí zneužívání obstrukcí, může to vyjádřit ve volbách. To je jistě jen chabá naděje na změnu a satisfakce vlastně žádná.

Nicméně demokracie není vláda většiny, jak se dnes mnozí domnívají, ale měla by to být vláda lidu. Proto musí mít menšina možnost se bránit. Ale je skutečně nutné volit tak radikální postup kvůli změně chybného zákona, který je ve své podstatě nevymáhatelný? Není.

Podobně je to se stávkou. Odboráři chtěli stávkovat za zrušení naprosto nesmyslného a zmatečného zákona. Na nesmyslnost zákona o zdanění benefitů na základě jakýchsi hypotetických cen nemění nic to, zda s benefity souhlasíme, či nikoli. Můžeme si myslet, že jsou závažnější problémy než tento zákon, problémy, ke kterým by bylo dobře svolat takřka generální stávku. Já bych mohl navrhnout za všechny příklady třeba nerovné postavení agenturních zaměstnanců a zahraničních dělníků, kteří dnes fungují jako otrocká a protiodborářská síla. Ale to na věci nic nemění.

Ozvala se proti tomu naprosto lichá námitka, že zaměstnanci nemohou stávkovat proti státu, ale jen proti zaměstnavateli. Člověk se neubrání staré werichovské otázce: „Jsou tazatelé tak blbí, nebo je za to někdo platí?“ Já se takto nebudu ptát už proto, že se to týká našich nejvyšších ústavních činitelů. A protože lidová moudrost říká: Komu Pán Bůh funkci, tomu taky rozum,“ odpověď je koneckonců nasnadě.

Stát je prostřednictvím zástupců vlády součástí formalizovaných tripartitních jednání. Není tedy divu, že v případě, když se odboráři domnívají, že státní a ústavní instituce selhávají, volí odbory stávku.

Tady si dovolím srovnání, které dopadá lépe pro obstruanty než pro stávkující. O parlamentu se již mnozí z nás dlouho domnívají, že je to sběř, která hledí jen na své vlastní zájmy. Pokud se tam obtěžují navzájem, nemusí nás tolik trápit. Že nepřijímají zákony? Nevím, jestli to není lépe, i když samozřejmě vyšší mateřskou bych ženám přál a ty benefity zaměstnancům ostatně také — snad potom začnou myslet na své ujařmené kolegy v agenturách, kteří už nesní ani o stabilní práci, natož o zaměstnaneckých výhodách.

Naproti tomu si myslím, že odbory by již mohly přejít k jiným akcím na podporu svých zájmů než jsou stávky. Zvláště, když mají být namířeny proti politikům. Omezení veřejné dopravy — kterou elity z ODS nazývají „sockou“ či „lůzou“ — není skutečně tím, co by se politiků dotklo. Sami by do MHD vstoupili jen tehdy, že by to bylo součástí předvolební kampaně, nebo když by je měla zachránit před povodní.

Jestli by nebylo lepší zablokovat jejich kanceláře, sněmovny, sídla apod. Já vím. Že jim by se líbilo, že konečně mají výmluvu, proč nechodit do kanceláře. Ale mnohým z nich by se zastesklo po levných obědech a někteří by dostali i abstinenční příznaky, že nemohou konzumovat v pracovní době laciný alkohol.

Tak snad alespoň za zkoušku by to stálo.

Ale jsou tu i hlasy, že státotvorné chování odborů, které předčilo chování politiků, bylo vlastně chybou. Že tu byla možnost i potenciál vládnoucí nomenklatuře ukázat, že tady končí legrace. Udělat gesto, které by je vytrhlo z jejich klidu, v němž si rozdělují peníze ze státního dluhu kamarádům z nadnárodních firem. Můžeme jen doufat, že státotvorné gesto smíru povede k většímu respektu občanských aktivit a ne k jejich dalšímu zesměšňování ze strany politiků.

A nakonec to nejparadoxnější. Strana, která má méně členů než středně velký odborový svaz, nás poučuje, koho všeho zastupuje proti neodpovědným odborářům. Ti ovšem na rozdíl od politiků aspoň něco riskují. Ignorance ODS vůči hlasům občanů je tím hlavním, co by nás v této kauze mělo zalarmovat. Jestliže se několik tisíc lidí rozhodlo k tak razantnímu a nepopulárnímu kroku, jakým je omezení dopravy, asi to nebude jen tak.

Jenže to je právě ten problém. Celý systém nelegitimních partají, kde o jménech, které nám dovolí zvolit, rozhoduje pár desítek lidí, je neudržitelný. Potřebujeme větší podíl občanů na rozhodování na všech stupních. To je jediná cesta k tomu, abychom dokázali zabránit takovým nehoráznostem jako jsou současné obstrukce ODS nebo tak zoufalým akcím, jakou je stávka dopravních odborů.