Únos ze Serailu

Zkopírovat odkaz Vytisknout

V sobotu 4. ledna proběhla ve Stavovském divadle 25. repríza Mozartova singspielu Únos ze Serailu. Představení, které běží už druhým rokem, bylo ohromujícím dokladem tristního stavu opery Národního divadla. Nejenže bylo doslova nabito technickými nedostatky, inscenace navíc reprodukuje pestrou škálu kulturních i genderových stereotypů.

Děj singspielu není třeba dlouze připomínat. Belmonte (tenor) a jeho sluha Pedrillo (tenor) se pokoušejí vysvobodit Konstance (soprán) a její služebnou Blondu (soprán), které jsou drženy proti své vůli v Turecku pašou Selimem (mluvená role). Selim miluje Konstance, dozorce jeho harému Osmin (bas) miluje Blondu.

Zamilované páry se shledávají v paláci a lstí se jim téměř podaří uprchnout oknem, jsou však zadrženi pašou Selimem. Ten se posléze rozhoduje, že jim nechá volnost, i když Belmonte je synem jeho největšího nepřítele.

Scéna i výprava inscenace Národního divadla jsou poměrně tradiční. Zásadní v symbolické rovině je práce s kostýmy. Oba tenoři jsou neutrálně oblečeni do bílých košil s černými kalhotami. Osmin je zobrazen jako uhlazený novodobý úředník ve vestě a saku.

A pak unesené dámy: Konstance se ze stejnokroje pašova harému záhy převléká do dobového kostýmu. Ten však zase obratem svléká, a téměř po celý zbytek inscenace se ukazuje pouze v korzetu a spodničce s obručí. Stejně je na tom Blonda, která takto oblečena chodí po celou dobu.

Za dobu představení mě nenapadl jediný relevantní důvod, proč by obě dámy chtěly po boku svých zachránců utíkat oknem napůl nahé, a proto usuzuji, že tím měl být podtržen jejich vnitřní morální postoj.

Konstance se má podle tvůrců rozhodovat mezi vášní, kterou chová k vězniteli, a věrností k Belmontovi. Blonda je pak vylíčena jako žena, která si v zájmu zlepšení své situace neklade žádné morální bariéry, však také chodí polonahá po celou dobu. Tato interpretace bohužel není nijak podložena libretem, naopak ho na několika místech přímo popírá.

Stejným způsobem si počíná režie vkládáním Belmontových snových představ souložící Konstance a Selima nebo mnohoznačnou interpretací obhajoby Konstance před Belmontem. Spletli si snad tvůrci titul s Così fan tutte? Není to nahota, která ve 21.století uráží, je to zobrazování genderových stereotypů, které skrze ni tvůrci reprodukují.

Paša Selim má po celou dobu na sobě „turecký“ kostým, který vypadá jako jakési zlatavé pyžamo. Stereotyp zobrazující odlišnou, v tomto případě i krutou kulturu je podtržen odhalenou hrudí a bosýma nohama.

Ovšem na konci opery, kdy Selim propouští oba páry, kdy se tedy projevuje vrcholným aktem lidství, přichází na scénu v perfektně padnoucím bílém západním obleku s vestou a v černých polobotkách. Copak bychom mohli dopustit, že se člověk jiné než evropské kultury projevuje velkodušně? Mozart ano, my dnes bohužel ne, proto ta náhlá přeměna stylu. Trapné.

Epizodní role služebné Konstance tento přístup korunuje. Ve chvíli, kdy Konstance zpívá o svém zoufalství, neboť má poslední noc, kdy nemusí projevit Selimovi lásku, je přítomna pouze služebná, černoška. Tu tvůrci oblékli do šátku ovázaného kolem boků, korálkového náhrdelníku a žlutého turbanu.

Mlčící žena na konci árie Konstance obejme a odejde, jako by byla jedinou, která, ač neschopna promluvit, je s to hrdinku pochopit. Barva její pleti k tomuto obrazu přispívá, tvůrci nám prvoplánově předkládají stereotyp exotické divošky s nahými prsy a sledují tím vytvoření dojemného klišé, podle nějž je jedině němá tvář schopna pochopit utrpení lidské duše. Oddaný psí pohled by zde měl stejný efekt.

Co dělá černoška v Turecku, zůstalo neobjasněno, tato scéna se nicméně dostala až na plakáty představení. Zobrazování světa optikou koloniální Evropy 19. století na prknech Národního divadla není v pořádku. Je to tupé a urážlivé.

Dojem z už tak dost otřesného představení umocnilo navíc jeho technické provedení. Kulisy jsou pohybovány techniky, kteří jsou vidět s plánky v ruce a s velkými čísly na mikině v pozadí scény, případně opouštějí popředí scény zanechávaje za sebou hromadu kabelů. Scéna je podsvícena ze zákulisí měkkým světlem, divák se tedy může mimo děj soustředit i na stínohru osvětlovačů.

Operní zpěváci jsou z bůhví jakého důvodu nazvučeni overheady, a tak je přirozenou součástí děje, když divák zpoza kulis zaslechne pokyny typu „Ještě kousek!“ (Kulisa však stejně neskončila na kýženém místě a bylo s ní posunováno ještě během árie.)

Představitel Belmonta Aleš Briscein zpíval velmi často pod tónem, solidní výkon předvedli Yukiko Šrejmová Kinjo jako Blonda a Zdeněk Plech jako Osmin. Naopak německý herec Markus Boysen byl snad jediným účinkujícím, který dokázal na svou postavu skutečně upozornit a vytvořil Selima věrohodného a navzdory režii důstojného.

Sbor se na konci opery chaoticky pohyboval po pódiu. Orchestr nebyl schopen zahrát dohromady ani samotný začátek skladby, v recitativu ve třetím dějství se housle dokonce o osminu úplně rozešly, téměř žádné sólo nebylo bez zásadního technického kazu. Je pak ještě na místě se divit, že skupina viol se ani nenamáhá dát nástroj pod bradu, když doprovází pizzicato?

Namítnout se dá samozřejmě několik věcí. Představení se dlouho nehrálo, jednalo se o běžnou reprízu, a tak zjevně nebyl dostatečný počet zkoušek. Nedbalý přístup většiny účinkujících je přirozeným důsledkem toho, že většina z nich má jiný úvazek. Často pracují jako učitelé na ZUŠ, ale i v profesích s kulturou zcela nesouvisejících (řidič MHD není výjimkou), neboť si nemohou dovolit žít pouze z angažmá, a tak schází energie i koncentrace k systematické práci.

V trvale podfinancovaném sektoru kultury se této praxi asi nikdo nemůže divit. Otázkou ovšem zůstává, proč vlastně chodit do Národního divadla.

W. A. Mozart: Únos ze Serailu, 25. repríza

Režie: Joël Lauwers

Scéna, kostýmy: Etienne Pluss

Hudební nastudování: Tomáš Netopil

Dirigent: David Švec

Sbormistr: Martin Buchta

Dramaturgie: Ondřej Hučín

Selim: Markus Boysen

Konstance: Netta Or

Blonda: Yukiko Šrejmová Kinjo

Belmonte: Aleš Briscein