Orchestr je jako vojsko, a nastane-li příslušná situace, jako vojsko se i chová. Zná svou sílu a dokáže pořádně rozbouřit poměry.

Chtěla bych zde připomenout, jak vůbec Česká filharmonie vznikla: V neděli 10. února roku 1901 se zpozdil začátek Wagnerovy opery Tannhäuser. Příčinou byla vzpoura orchestru proti dirigentu, skladateli a uměleckému šéfovi opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi — orchestr odmítl hrát pod jeho taktovkou.

Kovařovic byl jmenován šéfem opery Společností Národního divadla, spolu s ním se do vedení dostal ředitel Gustav Schmoranz a spisovatel Jaroslav Kvapil — ten ovšem jen jako „umělecký poradce“.

V osobě Karla Kovařovice dostala opera Národního divadla poprvé samostatného šéfa. Orchestr přijal Kovařovice s jásotem — měl za sebou úspěchy svých oper a zkušenost s vedením orchestru ND, který mnohokrát dirigoval. Jeho obětavost byla taková, že několikrát zaskočil i jako hráč — na flétnu a v inscenaci Libuše na harfu. Už během první sezóny po jeho nástupu se projevilo, co myslí Kovařovic „zvýšením umělecké úrovně opery ND“. Konzervativní a modernističtí kritikové se přeli, ale každé Kovařovicovo nastudování byla událost.

Nicméně nároky nového šéfa se střetly s dosavadními zvyklostmi a první nespokojenost zazněla z orchestru. Ten měl už své postupy vyzkoušené a jeho sebevědomí bylo vysoké díky úspěchům, zejména na koncertech ve Vídni. Na protest proti nízkým platům orchestr odmítl odehrát Prodanou nevěstu na Nový rok 1894 a následujících osm dnů opera nehrála. Pak ředitelství vyhovělo (bezpochyby oprávněnému) požadavku na zvýšení platů a orchestr, posílen ve svém sebevědomí vítězstvím, se vrátil do orchestřiště. To však bylo před Kovařovicem, kdy dirigovali rutinní kapelníci a orchestrem vládli spíše hráči. Kovařovic ovšem nebyl rutinér — začal vypisovat zkoušky navíc, otevíral škrty, trval na přesném provedení Smetanových partitur. Choval se nejspíš neurvale, ale šlo mu o umění.