Karel Schwarzenberg jednou pronesl: „Úkolem politika je především navrhovat způsoby řešení problémů, které se naskytnou, a zasadit se o jejich realizaci, a ne si hned po zvolení dát nohy nahoru a profitovat ze své pozice.“ A teď si odpovězte na otázky: Souhlasíte s takovým výrokem? Považujete ho za důvěryhodný? Počkejte... vlastně ne, on to řekl Miloš Zeman. Jak byste odpověděli teď?

Něco podobného bylo předmětem našeho výzkumu. Protože když dva řeknou totéž, vnímání a hodnocení onoho tvrzení se liší. Co je tedy hlavním faktorem? Především důvěryhodnost osoby, která výrok pronesla.

Asi nikdo upřímně nepočítá s tím, že by se voliči rozhodovali čistě podle programů a svých socioekonomicky daných zájmů. Volíme (mimo jiné) toho, komu věříme. A tak jsme se zeptali pražských prvovoličů — studentů třetích a čtvrtých ročníků několika pražských gymnázií a obchodních akademií.

Dva měsíce po prezidentských volbách jsme jim dali dva úkoly: ohodnotit pět výroků (do jaké míry s nimi souhlasí a jak jsou pro ně důvěryhodné) a pak označit, nakolik jsou pro ně důvěryhodní jednotliví prezidentští kandidáti. Princip spočíval v tom, že někdo hodnotil jeden výrok s tím, že ho řekl Vladimír Franz, zatímco jiný jeho spolužák se rozhodoval v domnění, že ho pronesla Jana Bobošíková.

Výroky byly fiktivní, ovšem prezentované jako reálné. Studenti hodnotili tvrzení, ale to, co jejich hodnocení vychylovalo, byli právě politici — domnělí autoři výroků — přesněji řečeno jejich důvěryhodnost. Z více než pěti set analyzovaných dotazníků jsme získali několik zajímavých zjištění.

Gymnazisti jsou kritičtější. Souhlas s výroky i jejich deklarovaná důvěryhodnost byly statisticky významně nižší než u kolegů z obchodních akademií.

Pro pražské prvovoliče je z pěti vybraných prezidentských kandidátů, s nimiž jsme v analýze pracovali, nejdůvěryhodnější Karel Schwarzenberg, který se pohyboval kolem čtvrtého z pěti stupňů škály (tzn. spíše důvěryhodný). Kolem středu skončili Vladimír Franz a Jiří Dienstbier, naopak spíše nedůvěryhodní byli pro naše respondenty Miloš Zeman a Jana Bobošíková.

Zhruba totéž, co vyšlo v přímém hodnocení, se pak ukázalo i v datech, která jsme dostali z hodnocení výroků. Například „efekt Schwarzenberg“ funguje poměrně spolehlivě — s jeho jménem výrok dostává lepší hodnocení. Naopak jestliže něco v našem fiktivním světě řekla Jana Bobošíková, dopadlo to dokonce hůře než samotný výrok beze jména.

A hlavní výsledek? Prokázalo se, že to, jak je pro nás konkrétní politik důvěryhodný, významně ovlivňuje, nakolik budeme s jeho výrokem souhlasit a jak pro nás bude důvěryhodné jeho tvrzení. A tak až příště něco pronese váš politický favorit, zkuste si na jeho místě představit někoho jiného. Bude to totéž?

Pozn.: Výzkum byl financovaný vnitřním grantem Filozofické fakulty UK. Na jeho realizaci se podíleli Jan Chromý a Olga Džupová.