Ještě jsme ve válce
Stanislav HolubecKniha „Ještě jsme ve válce“ je zřetelným nástrojem jak ustavit antikomunistický výklad dějin zaměřený nejen proti současné KSČM, ale též sociální demokracii, proti snaze vytvářet spojenectví na levici a hledat alternativu k dnešnímu systému.
Historická paměť a politika dějin patří k často diskutovaným tématům na stránkách Deníku Referendum. Nedávno se mi dostala do rukou kniha „Ještě jsme ve válce“ vydaná občanským sdružením Post Bellum a Ústavem pro studium totalitních režimů v roce 2011 (editoři Jana Fantová a Jan Polouček).
Jedná se o soubor třinácti komixových příběhů zpracovávající vyprávění pamětníků o svých střetech s diktaturami. Těžiště knihy je situováno do 50. let. Pouze dva příběhy tematizují utrpení v nacismu a jeden příběh zobrazuje masakry německého obyvatelstva v roce 1945.
Další dva příběhy, odehrávající se během druhé světové války, jsou o pobytu v gulagu nebo popisují hrdinství českého vojáka na pozadí jeho utrpení v 50. letech, přičemž narativní strategie kombinování osudů v 50. letech se vzpomínkami na hrdinské činy za války chce zřetelně posílit obrázek zrůdnosti režimu v 50. letech chovajícího se ohavně k hrdinům. Pouze dva příběhy se týkají 70. a 80. let.
Publikace zřetelně prožitky 20. století individualizuje. To možná odpovídá současné individualizaci společnosti, a bezpochyby představuje čtenářsky atraktivní přístup, neboť každý se může identifikovat s konkrétním hrdinou, ale vytváří až příliš zjednodušený obrázek 20. století, kde proti sobě stojí spokojený a normální život jednotlivců, do kterého zasahuje drtivá a anonymní moc totalitního státu. Další nebezpečí plynoucí z tohoto přístupu k výkladu dějin je nutná jednostrannost.
Pamětníci mají pochopitelně tendenci se představovat v příznivém světle a není nabídnuta perspektiva jejich vyšetřovatelů, soudců a věznitelů. Někdy si kritičtější čtenář klade otázku, zda nezůstalo něco nedopovězeno.
Například pokud je voják československé armády bojující v druhé světové válce na západní i východní frontě v roce 1951 zatčen, brutálně vyslýchán a vězněn do roku 1960, bylo to jen z jakési zlovolnosti režimu, nebo k tomu byl nějaký z pohledu státní moci racionální důvod, nebo mohlo jít o iniciativu konkrétního jedince ve službách režimu zničit život svému osobnímu nepříteli? To už se čtenář nedozví.
Vidím kolem sebe, že se situace národního nevědomí pomaloučku mění k lepšímu. Někteří lidé začínají konečně objevovat jaké zlo naši předkové způsobili sudetským Němcům, že ne vše na době komunismu bylo špatně a že první republika nebyla žádnou ideální demokracií, za jakou je dodnes vydávána.
Tu a tam také někdo objeví, že i církve mají ve veřejném prostoru co dělat.
Začíná se také přicházet na to, že konané zlo (komunistické) není o nic větším zlem než zlo nabízené (volná ruka trhu).
Lze už také na misky vah položit oběti nespravedlivých procesů z dob komunismu a oběti bezohledného kapitalismu, jakými jsou zničené životy gamblerů, postřílení podnikatelé, mladí lidé propadlí drogám, lidé zbavení ve jménu nedotknutelnosti majetku střechy nad hlavou, lidé zemřelí na následky hamižnosti podnikatelů s alkoholem, zoufalí nezaměstnaní beroucí si život, ženy nucené k prostituci, lidé propadlí hazardu, atd, atd.
Veliký dík, pane Holubče, za slova, která odhalují pravdu.
Jiří Vyleťal
Nic proti narativnímu okořenění historie.. Když jsem chodil na ZŠ taky jsem se spokojil s besedou s účastníkem SNP či s paní, která prošla jako dítě KZ Mauthausen a nezajímaly mne moc argumenty tehdejších vojáků wehrmachtu či dozorců (dnes jsem dokonce schopen uznat, že kdybych se narodil jindy a jinde, klidně bych mohl být dozorcem v Treblince nebo střílet děti v Babim Jaru; otázka je, jestli k takovému postoji mají dospět všichni osmáci v republice?)...