V analýzách nástupu populismu hnutí ANO a Úsvitu přímé demokracie jsem ještě nikde nepostřehl rozebrány všechny způsoby, jakými populisté oslovují voliče a v čem se liší od zavedených stran. Zavedené strany popisují a zdůvodňují svůj zavedený program, a zápasí s těmi, kteří ho nechtějí uznat. Pokud se program nedaří plnit, najde se způsob, jak to svést na někoho jiného. Na minulou vládu, na politické oponenty, nebo na voliče, kteří volili špatně nebo špatně fungují.

V arzenálu pravice jsou tvrzení, že ekonomika je špatná, protože lidé jsou líní se vzdělávat, stěhovat se za prací nebo jsou líní vůbec pracovat. Nízkopříjmové skupiny tak mohou jednak samy za svou špatnou situaci, jednak tím ohrožují celou ekonomiku, pokud se stávají závislými na záchranném sociálním systému.

Nízkopříjmové vrstvy se pak brání tím, že volí levicové strany. Ty jim zajistí vyšší příjmy nebo dávky, protože pro chudší vrstvy je to jednodušší, než kdyby vyvíjely zvýšenou ekonomickou aktivitu. V některých lidech z nízkopříjmových vrstev to vzbuzuje určitě špatné svědomí, podpořené prohlášeními, že takoví lidé, jako jsou oni, ženou zemi směrem do Řecka, protože si žijí nad poměry.

Takové teze v praxi starší předvolební podpořila akce, kdy jedna strana posílala do domácností složenky s částkou státního dluhu rozpočítaného na jednoho obyvatele.

A do toho přijdou populisté s tezí, že prostý člověk není tím, kdo může za problémy země. Andrej Babiš prohlašuje, že Češi jsou šikovný a pracovitý národ, akorát ho řídí neschopní lidé, rozuměj politici. Protože Babiš vlastní velkou firmu, zná pracovitost Čechů a slibuje, že povede stát k blahobytu stejně úspěšně jako firmu. Za špatnou ekonomiku nemůže obyčejný člověk, ale špatné vedení, podpořené zkorumpovaností státních činitelů.

Tomio Okamura používá ještě radikálnější dikci, okolo slušných lidí platících daně je svět nemakačenků, podvodníků a parazitů. V sociální oblasti je třeba škrtat dávky pro nepracující, ale pro pracující konkrétně v sociální oblasti hnutí Úsvit požaduje: „zlepšení platových podmínek zaměstnanců v sociálních službách, které jsou ostudné a nezajišťují lidem, kteří se starají o druhé, důstojný život.“

Poslední věta se liší od pravicové dikce „nejste-li spokojeni se svojí prací, najděte si jinou“. A dává najevo, že člověk pracující i za nízkou mzdu je oprávněn získat společenské ocenění, ať už finanční, nebo morální. Vina za zneužívání sociální sítě státu se přenáší na ty, kteří nepracují, nebo o kterých panuje mínění, že nepracují. To mohou být Romové (častý terč Úsvitu), invalidi, důchodci. Potenciál to je výbušný.

Tady si dovolím předat jednu osobní zkušenost. Při diskusích ohledně zvýšení minimální mzdy jsem nejednou zaznamenal tezi „jen ať se to nezvedá, to je jen další dávka pro ty, co nepracujou“. Že v sousloví „minimální mzda“ je pevnou součástí slovo „mzda“, a že mzda se dává za pracovní výkon, to nositele těchto názorů v první chvíli nenapadlo.

Minimální mzda a sociální dávka jsou úplně rozdílné pojmy, ale přeci je tam něco, co je spojuje. V očích částí populace jsou pobírající dávek a příjemci minimální mzdy prostě „socky“, neschopní vydělávat větší peníze, a tudíž jsou hozeni do jednoho pytle. Nízkovýděleční zaměstnanci se tomu brání mj. tím, že útočí na příjemce dávek.

Kvůli velkým dávkám mají chybět peníze jinde, mimo jiné na výplatách. Takové hlasy byly slyšet i v protiromských nepokojích, kde se demonstranti šikovali i pod takovými nesmyslnými důvody, že „Cikáni mají koupaliště zadarmo“. Demonstranti chtěli asi i ukázat, že nejsou součástí těch vrstev, které nepracují a parazitují. Ale pokud odmítneme postoj, který hází do jednoho pytle všechny nízkopříjmové skupiny obyvatel, tak tady se projevuje podobný postup, kdy jsou do jednoho pytle nemakačenků házeni všichni příjemci dávek.

Jděme dál, na primitivně pravicovou tezi, že  „levičák nechce pracovat", může levičák odpovědět, že pracuje za bídnou mzdu celý den, dejme tomu za kasou v supermarketu, dělá na směny a do toho musí stíhat rodinu. Práce až nad hlavu... Určitě to vede k nějakému odcizení od pravicových tezí a zřejmě i k nějakému odcizení od politiky a politiků jako takových, protože nabývá navrchu pocit, že politici nerozumějí problémům obyčejných lidí.

A když do toho přijde populista s tím, že on s lidmi soucítí, že je jedním z nich, pochválí je za jejich pracovitost a přínos pro společnost, možná tu máme další vysvětlení, proč se mají populisté takový úspěch. Lidé je nechápou jako odtržené od života nebo jako kastu, se kterou musí zápasit, ale berou je tak trochu za své. Případné lidové chování ze strany populisty (ať hrané, nebo ne) takový dojem jen podporuje.

Propast mezi politiky a občany nemusí přitom vznikat automaticky. Vezmu příklad z dob vzniku Československa, kdy se ministrem financí stal Alois Rašín, který naordinoval rozpočtové škrty a úspory, tedy nic pro nás neznámého. S úsporami to myslel naprosto vážně, i doma kontroloval manželku, jestli někde zbytečně nesvítí.

Tvrdá finanční politika nakonec stála Rašína život, protože podlehl na následky atentátu mladého levicového extremisty. Když po atentátu ležel v nemocnici, začali mu lidé projevovat solidaritu. A bylo jasné, že jeho čas se blíží, prohlásil památnou větu: „Neposílejte peníze na na květiny na můj hrob, pošlete je na zlatý poklad republiky.“

Můžeme vyjadřovat jakýkoli postoj k restriktivní finanční politice kohokoli, i Rašína. Ale asi nikdo mu nebude odepírat, že svůj postoj myslel upřímně a že šel sám příkladem. Sympatie lidí pro Rašína pak také nebyly hrané. Projevila se tehdy nějaká spojitost mezi politiky a lidem; přesvědčení, že všichni táhnou za jeden provaz. A to dneska chybí.

Je hodně lehké vykládat člověku s minimální mzdou, že si žijeme nad poměry, a vykládat to z tepla kanceláře, pak sednout do drahého auta a dojet do vlastní vily na okraji města. Část lidí se pak začne ptát, kdo je to „my“, kdo si žijeme nad poměry.

Dostane se jim racionální odpovědi, že bohatství a úspěch je odměnou za píli, ale více záleží na tónu odpovědi. Jestli tón bude nadřazený a méně úspěšné ocejchuje nelichotivými přívlastky lenochů, kteří nás ženou do Řecka, nebo jestli méně úspěšné ocení za jejich, třebas i menší, přínos pro společnost.

Jestli budou dávat najevo svou moc a nadřazenost, nebo jestli se budou prezentovat skromněji dejme tomu jako služebníci lidu. Umí to populisté více než zavedené strany, podobným stylem se lidem umí přiblížit nový papež František I., umí to Karel Schwarzenberg, který jde v předvolební kampani diskutovat do hospod.

Lidé klidně mohou vnímat kroky jeho strany jako asociální, ale v té hospodě před sebou mají člověka sociálního, který je vnímá jejich lidskou hodnotu. Zbylé zavedené strany nebo politici mají v tomto ohledu co dohánět. Příklad Aloise Rašína ukazuje, že to jde.