Lhát se nemá — takový objev učinil známý politik po svém povážlivém pochybení. A ihned po tomto přiznání připojil svou omluvu za lež. Tím zřejmě věc pokládá za vyřízenou. Nic nenasvědčuje, že by zauvažoval o tom, proč se nemá lhát. Tak si tuto otázku položme my: proč se vlastně nemá lhát?

Ta otázka není nová. Duchovní dějiny lidstva o ní vědí a mnoho generací před námi se zamýšlelo nad opakem lži, totiž nad pravdou a nad tím, co ona znamená. Třeba jen v českých dějinách: pro Husa byla pravda samým smyslem lidského života.

Nebo Havel: pravda je informace, za kterou ručíte svým životem. Nebo jiný současník: pravda je kvalita života. Zkrátka je smutné, když na české půdě, kde pravda nejednou sehrála klíčovou roli, se zachází s obyčejným sdělením faktu s takovou libovůlí.

Úctyhodní jsou lidé, kteří nedokáží ani v kritické situaci přenést přes rty nepravdivou informaci, byť třeba i v tu chvíli nedůležitou. Patří sem epizoda o Masarykovi, který ani při chaotické střelbě v petrohradských (?) ulicích nemohl hotelovému vrátnému zalhat, že je řádným hostem, ač by mu to usnadnilo záchranu.

Nebo Imanuel Kant prý připouštěl, že by mu bylo zatěžko na přímý dotaz nepřiznat, že ukrývá přítele před násilníkem. Tito lidé si hnusili lež natolik, že by ji nepoužili ani při životním ohrožení.

Přesto soudím, že ani s pravdou se nemá jednat kazuisticky, fanaticky, totiž formálně držet její doslovnou platnost bez ohledu na okolnosti. Pravda je vyšší hodnota k prospěchu celému společenství lidí, a deformovat ji pro vliv, výhody a moc svou nebo své skupiny je zcela zvrácené.

Její opak, lež společné hodnoty pravdy a spravedlnosti vážně poškozuje. Lež je jed lidské solidaritě a vzájemné úctě. Nepoužívat ji jen proto, že „se to nemá“ je plytká ubohost.