Politik má právo na soukromí jako každý jiný, slýcháme často od těch, co usilují o naše hlasy a naši důvěru. Než stačíme souhlasně pokývat, svlečou se nám na billboardech do plavek a zahrnou bulvár obrázky spokojených rodin. Řekneme si: Budiž, sami se soukromí vzdali. Začneme být zvědaví a klást otázky. Následně se opona spouští — a ne aby nás napadlo fotit politika při jachtaření nebo v rouše Adamově v Berlusconiho vile.

Mirek Topolánek dnes asi lituje, jak intenzivně využíval manželky a dětí ve svých předchozích kampaních. O cílevědomé Pavle Topolánkové se nadto nejen na Ostravsku traduje, že právě ona stála za politickým vzestupem svého muže. Nyní, když si našel nový domov, mu nemíní nechat nic zadarmo. Doslova a do písmene. Rozvod se protahuje, nad majetkovým vypořádáním se vznášejí otazníky. Z titulních stránek bulváru se přelil i do zbylých tiskovin. Z čeho chce Topolánek žít, když prakticky veškeré jeho příjmy padnou na hypotéky, splátky, alimenty? Sám se může spoléhat jen na plat šéfa strany (srovnatelný s platem předsedy sněmovního klubu) a jeho partnerka v ústavní funkci, ke které jí pomohl, v květnu končí a do Senátu cesta daleká. Nebo snad má expremiér nějaké finanční zdroje nad rámec přiznaných?

Výtky se rovněž ozývají z jižní Moravy, kde se Mirek Topolánek uchází o poslanecký mandát. Tamní členové Občanské demokratické strany vnímají, že v kraji s největším počtem věřících může být pro potenciální sympatizanty konzervativců kostrbatý rozvod lídra s prořízlou pusou tvrdým volebním oříškem.

Stíny minulosti dostihly také předsedu Věcí veřejných Radka Johna. Klíčové ženy jeho života mu naštěstí osud nepřipepřují. Ovšem přízeň voličů strany „nových“, „čistých“, „transparentních“ mohla být otřesena.

Převážně pozitivní emoce zatím budí mediální příběh Jiřího Paroubka. Rozvod zvládl hladce a v těchto dnech je všude plno jeho čerstvé rodiny. Oddaná žena, křtiny dítěte, nový byt a chůva ve volebním regionu. Čtenáři zavalení PR lavinou o soukromí předsedy sociální demokracie pak nad nějakými botičkami na nohou dcerky mávnou rukou.

Jenže sázka na „veřejné soukromí“ je riskantní vždy. Jednou politik pustí bulvár pod svoji střechu (nedejbůh peřinu) — a má jej tam stále, i v těžkých chvílích. Dobrovolná ztráta intimity je trvalá a sotva se poté bránit teleobjektivům fotografů, ostrému peru novinářů a barvičkám karikaturistů. I ona Paroubkova „botičková aféra“ byla pouze daní za onu zbytečnou rodinnou reality-show.

Některé politiky s nestabilním domácím zázemím teď možná trápí otázky: Kam zmizela opěvovaná tolerance Čechů, Moravanů a Slezanů? Ochabuje naše liberální cítění?

Myslím, že ne. Nad nevěrou politika se dál jen šibalsky usmějeme. Působí uklidňujícím dojmem, když ani „těm nahoře“ nic lidského není cizí. Potíž nastává, jakmile je politikovo uklouznutí doprovázeno neupřímností, vymlouváním, lhaním. Pak jde to tuhého a v hlavách nám vrtá, jestli dotyčný nemá lži na denním pořádku i při správě země. A korunu všemu nasazuje finanční rozměr rodinných válek politiků. Potůček racionálních obav o schopnost veřejného činitele nenechat se zkorumpovat se stéká s přízemním potůčkem obyčejné závisti a ústí v moře nedůvěry vůči danému jednotlivci, ale zhusta i politickému systému.

Na spořádané soukromí zkrátka politik nárok má, na bouřlivé či zavánějící nikoliv. Mimo jiné proto, že vedle odborných předpokladů představuje stěžejní kvalifikaci mužů a žen, jež si říkají o naši podporu, lidský charakter a morálka. Dvojnásob přísné je potom voličstvo na ty, co před ním kdysi cynicky i s celými rodinami hráli pouhopouhé divadélko.