Vláda pravicových stran za poslední dvě volební období zakončila období bezpáteřnosti a marasmu v politice, které brzy po listopadu 89 nastartovala ODS v čele s Václavem Klausem. A kterému neméně napomohla ČSSD s předsedou Milošem Zemanem v době opoziční smlouvy.

Politika té doby sebou jistě přinesla i mnoho pozitivního, její hlavní rys však spočívá v nechtěné diskreditaci demokracie. Namísto návratu k Masarykovským hodnotám přinesla vyvrcholení mravního pokřivení, kterým naše společnost trpěla především kvůli komunistickému režimu.

„Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu,“ znělo jedno z proslulých předlistopadových hesel. Režim to drobné rozkrádání víceméně toleroval výměnou za sklopení hlavy a mlčení. Po listopadu už nerozkrádali „všichni a v malém“, ale jen ti předurčení, a to ve velkém, jak plyne z logiky věci.

Chvíli jsme měli dojem, že lámání páteří je konec, ale jen do momentu než jsme zjistili, že nový režim, stejně jako ten starý, vyznává Marxovu zásadu o ekonomické nadstavbě. I nadále to byla ekonomika a hospodářství, které bylo nejdůležitějším prvkem a mělo určující charakter společenského dění. Spravedlnost, solidarita s potřebnými lidmi, právo, morálka, kultura… vše ostatní krom ekonomiky, finančnictví a hospodářství se stalo druhotným.

Nový režim plně využil vykořenění, které způsobila předchozí nacistická a komunistická politika. Totalitní doba zcela zničila základy křesťanského humanismu i humanismu vůbec, potlačila i vnitřní hodnoty, které sebou nese víra v Boha, kolektivizací odcizila lidi půdě a vztah ke krajině smrskla na občasné sázení stromků.

Úspěch se i dnes měří finanční či ekonomickou výhodností. Úspěšný je ten, kdo vydělá více než druhý, kdo se díky ostrým loktům dostal na vyšší post, nikoli ten, kdo, například, pomáhá druhým.

Spokojený „nemůže být“ ten, kdo pobírá nízký plat a nemá žádný majetek, protože i spokojenost (neřku-li: štěstí) je podmíněna tímto pohledem na úspěch.